Němá prosba letěla tichem… ,už vyslyšena. “Vidělas ho? Ne? To by se Ti nelíbilo. Nekoukej se tam, prosím. ...” Její mysli vyšla před oči představa člověka. Lidskou postavu, bijící jiného!: Človíčka přejetého s krvavou nohou!? Ne, tvářil se klidně, bezmocně..Kdyby to tak bylo, snažil by se pomoct. Po pár minutách přejímání se otočila: na silnici ležel ptáček, jeho tělíčko bylo bezvládné a tiché. Ležel tam uprostřed silnice, jak bytost v dešti, co si už přestala dělat hlavu s tím, že promokne. Polilo ji horko,… stud? Snad ňáká provinilost, že ani nepomyslela na zvíře. Viděla ho snad už předtím? Ne. Šli dál tím nekonečným tichem a mlčeli. Její oči směřovaly někam na zem, někam vedle chodníku do trávy, ale jakoby ani nepozorovaly věc skutečnou. Už byly jinde. Bloumaly tím nehmotným světem a vzdalovaly a přitom přibližovaly se od blízké mírumilovné bytosti. Ty jeho zatím hladily její horkou tvář plnou smutku, odevzdanosti, něhy. Zastavili se. Upřeně se sobě zadívali do očí a nemuseli říct ani slovo a přesto spolu vyměnili tolik vět. Vět upřímných, pravdivých. Vět, které nikdy nelžou, protože lhát ani neumí, protože jsou vysílány doteky, pohledy,.. a pak se objali. Bylo to jiné, než to obvyklé obejmutí, toto šlo z nitra. Něčí dušička brečela a nebyla sama. Splynutí myslí. V tom nekonečném objetí vydrželi snad roky, snad staletí a i to se jim zdálo málo. A pak, když se malé ptáče, co teď svíral v náručí jemně roztřáslo touhou,,, ..pustil je a sliboval si, že je bude ochraňovat. Vždyť je tak křehké, bezbranné. Jak jen může v tomhle světě přežít? Je nešťastné. Moc cítí, moc miluje… Jejich rty se jen lehce dotkly v polibku, co neříká: “Chci tě”, ale JMP, či “miluju Tě” nebo snad “lituju” –lituju to bezmocné ptáče, co se jen tak prolétávalo mezi korunami stromů, vyletělo až k nebi, prohlídlo si blízký keř a nic netušíc jeho milý život narušila civilizace.., jak krutý člověk je… jak krutý