|
| |
 |
"Člověk umírá tolikrát,kolikrát ztratí přítele"
Autor: Herwis (Občasný) - publikováno 5.12.2000 (19:24:09), v časopise 6.12.2000
|
|  |
„ČLOVĚK UMÍRÁ TOLIKRÁT, KOLIKRÁT ZTRATÍ PŘÍTELE“
Ten, kdo vyslovil tuto větu, musel být opravdu velice moudrý člověk. Snad ho přiměla vlastní zkušenost nebo jen zážitky jiných, aby slovy řekl to, co mnozí z nás vědí, ale neumí pojmenovat. Ano, je to určitý druh smrti. My žijeme dál, když nás přátelé opustí, ale určitá část v nás zemře a zbude po ní jen ošklivá hluboká rána.
Nemusíme se zamýšlet ani tak moc, abychom si uvědomili kolikrát nás již někdo opustil. Ať to byla již ta opravdová smrt a nebo, že jsme ztratili opravdového přítele jen kvůli hádce, špatnému vlivu, svému pohodlí a nebo doteď z nás nikdo neví, proč vlastně už nemáme svého přítele.
Určitě nelže ten, kdo tvrdí, že opustí-li nás někdo, koho máme rádi, s kým máme společné zážitky, společně jsme se smáli, plakali a měli v sobě navzájem oporu, je to jako, kdybychom my sami již pomalu přestávali žít.
Vždyť vlastně v tu chvíli, nás neopouští jen člověk, ale i to všechno, co jsme měli společné a co nás spojovalo. Co jiného by nás lidi mělo uvnitř naplňovat, než vzpomínky, zkušenosti a zážitky a hlavně ten pocit, který nám dává vědět, že tu nejsme sami, ale je tu i někdo, kdo nám věří a my zase věříme jemu.
Sama ze své dosud malé zkušenosti mohu říct, jak je hrozný pocit, ztratit někoho, na koho si naše „já“ zvyklo a bez koho si nedovedeme představit dál žít. I když ten člověk nezemřel a dál chodí okolo vás, je mezi vámi taková hluboká propast, že máte strach jít jen k okraji, abyste nespadli ještě hlouběji než jste. Snad úplně nejhorší věcí, která vás může potkat, je pocit, že jste ztratili onoho přítele a neznáte důvod. Prostě se jednoho dne na něj podíváte a zjistíte, že tu stojí úplně cizí člověk, který vám už nechce rozumět a nechce se k vám znát. Říkáte si tisíckrát „proč“, ale odpovědí je jen lhostejný pohled.
Co se dá z tohoto vyčíst? Skoro nic, jen hrozná bolest a prázdnota, která v nás je hluboce zakořeněna a stokrát vyslovená prosba na zapomnění nás stále nevyslyšela. Je smutné, že lidé odcházejí, ale stále je tu naděje, že přijde zase někdo, kdo nás naučí pomalu žít.
Každá sebemenší bolest či ztráta se podepisuje na naší duši nesmazatelným inkoustem a čím jsme starší, tím více jsme uvnitř popsaní.
Zkuste se zamyslet a podívat se lidem do očí, co uvidíte?
|
|
|
