Zpocené zbroje a zarudlé tváře,
výraz únavy klečíc u oltáře,
s modlitbou na rtech.

Bezmocný pocit, oči černé,
ruce jak kladiva, srdce věrné,
čte si své parte.

Na botech hlína a na šatech prach,
v boji se projeví odvaha, strach,
krajina rozrytá, šedivá.

Výstřely z děl a rány z pušek,
promluví hluboko do tvé duše,
zpátky se nikdo nedívá.

Ostnaté dráty a otravné plyny,
letadla, tanky, nášlapné miny,
těla zborcená krví.

Oblaky kouře a černá obloha,
zbavíš se poslední vzpomínky na boha,
nejsi poslední ani prvý.

Uchopíš pušku a vykročíš vpřed,
čeká tě další krvavý střet,
lízla tě kulka doprostřed ramene.

Tvář křivíš bolestí, zatínáš zuby,
vojáci naproti pevní jak duby,
jakoby stvořeni z oceli, z kamene.

A jak se potácíš střepina z granátu,
trefí tě do nohy, upadáš do drátů,
už jen se strachem sleduješ.

Jak tvoje střeva derou se ven,
kus nohy chybí a není to sen,
potichu pláčeš a běduješ.

A další kulka se zaryje do těla,
obličej pozvolna barví se do běla,
přítel tvůj smutně se dívá.

Chytne tě za ruku, hlavou vrtí,
v očích čte znamení blízké smrti,
co se to děje? Proč se stmívá?