|
| |
 |
Mezi dvěmi rovinami
Autor: Fialin () - publikováno 8.12.2000 (12:52:04), v časopise 11.12.2000
|
|  |
Mezi dvěmi rovinami
Bylo to, myslím, zrovna před jednou zkouškou, když jsem narazil na zajímavý svět. Jeho představa je možná trochu klaustrofobní a paranoidní, ale o to zajímavější.
Měl jsem tam takový malý, snad i trochu útulný byt. V horním patře byla ložnice a pracovna zároveň. Vylezlo se tam ze vstupní chodby po žebříku a hned první věc, která stála na podlaze byla postel. Zabírala prakticky celou šířku místnosti, protože zdi byly od sebe vzdálené pouhý metr. Přesně jsem to nikdy nepřeměřoval, takže to bylo možná 101 nebo 102 centimetrů, ale tím se nikdo nezabýval. Všichni to brali jako fakt. Když jsem se chtěl dostat dál, musel jsem postel přelézt. Vzhledem k tomu, že všude bylo velmi čisto, dalo se přes postel jít i v botách. U zadní stěny místnosti stál můj pracovní stůl s počítačem, který fungoval i jako televize. Oblečení a jiné věci jsem měl uložené buď pod postelí, nebo v řadě poliček těsně u stropu. Vzhledem k metrové šíři pokoje nebylo vhodné ještě zužovat prostor nějakou skříní. V dolním patře byla nejprve jakási kuchyňská linka. Ta stála u zdi a vedle ní bylo ještě půl metru místa na procházení. Nebylo to příliš, ale myslím, že nikoho tak tlustého, aby se neprotáhl padesáti centimetry, jsem v tom světe nepotkal. Na lince byl dřez, poličky s nějakým nádobím a mikrovlnná trouba. Malá lednička byla zabudována uvnitř linky. Právě s jídlem jsem si docela užil. Daly se tam koupit chutné, výživné a relativně zdravé potraviny. V zadní části spodního patra byla sprcha a záchod. Poslední nepopisovanou součástí byla vstupní chodba, ve které se nenacházelo nic zajímavého kromě dveří, žebříku a sklápěcího stolku se skládací židlí. Chodba měla na výšku přes čtyři metry. Celý byt tak zabíral kvádr o rozměrech 1 x 8 x 4,5 metru. Z prostorového hlediska to bylo nepochybně úsporné řešení.
Svět ve kterém jsem žil byl totiž v jistých ohledech pouze dvourozměrný. Celý se nacházel mezi dvěmi rovnoběžnými rovinami vzdálenými od sebe přibližně jeden metr. Co bylo mimo tento prostor nevím. Nejspíše nějaký prostor mimo ani neexistoval. Roviny byly v homogenním gravitačním poli, které tam existovalo, orientovány svisle. Domnívám se, že tento plochý svět běžel ve svých dvou neomezených rozměrech do nekonečna. Z tohoto tvaru vnějšího prostředí vyplývá patřičné vnitřní uspořádání. Základním 'stavebním kamenem' byly byty podobné tomu, který jsem už popisoval. Některé byly větší, některé menší. Nejrůznější veřejné prostory pak zabíraly místo několika bytů. V oblasti, kde jsem žil, bylo vždy tak kolem pěti bytů nad sebou a jejich dveře ústily do vertikální šachty. Na její protější straně se nacházely dveře vedoucí do dalších bytů či jiných prostor. Ve stejné šachtě jako já bydlelo také několik mých přátel. Další známí bydleli poblíž. Často jsme se večer scházeli, ale jen v menších skupinkách, protože více než dva lidé se vedle sebe nemohli pohodlně posadit, i když při troše snahy se dokázalo i víc lidí namačkat tak, že se spolu mohli bavit. Zařízení podobné hospodě tam neexistovalo a tak se podobné sešlosti pořádaly vždy u někoho 'doma'. V okolí také žilo mnoho jiných kamarádů a jejich kamarádů. S určitou tolerancí by se dalo říci, že čím méně jsem někoho znal, tím dál bydlel.
Dveře z bytů vedly tedy do vertikálních šachet. Pohyb v nich zabezpečovaly dva pohyblivé žebříky, z nichž jeden jel dolů a druhý nahoru. Při jejich rychlosti se dalo pohodlně kdekoli 'nastoupit' a jinde zase 'vystoupit'. Stačilo se prostě žebříku chytit a jinde se zase pustit a skočit na plošinu, která se nacházela před každými dveřmi. Ze začátku jsem se docela bál pádu, a to hlavně ve vyšších patrech. Tento problém byl vyřešen elegantně, ale pro lidi zde žijící nepochopitelně. Jakmile kdokoli padal více než jeden metr, rozvinula se pod ním okamžitě ochranná síť, do které spadl. Jakmile se zase chytil žebříku, síť zmizela. Nikdo nepřišel na to, odkud se bere.
Šachty končily ve vodorovných chodbách. Mezi každými dvěmi bloky bytů vedly dvě vodorovné chodby, každá pro jeden směr. V metr široké chodbě by totiž vyhýbání se nebylo nejpříjemnější. Tyto chodby vedly, jak jsem již zmínil, pravděpodobně do nekonečna a z nich stoupaly či klesaly vertikální šachty k blokům místností. S napojením na šachtu vedoucí nahoru nebyl problém. U zdi se jednoduše nacházel jeden pohyblivý žebřík, který lidi vyvážel nahoru a druhý, kterým se zase sjíždělo dolů. Horší to bylo s šachtou vedoucí dolů. Zde byla totiž nutná díra v podlaze. Vypadalo to tak, že půl metru šířky bylo vyhrazeno díře a půl metru podlaze, po které se chodilo. Nikomu to nepřišlo jako něco zvláštního či nepohodlného. Především na chodbách nebyl nijak veliký provoz. Při procházkách s nejrůznějším účelem jsem potkával především známé lidi, což nebylo k zahození. Celý systém chodeb byl samozřejmě náležitě osvětlen a otvory na stropě zajišťovaly přívod čerstvého vzduchu. Stejné větrání se nacházelo i v bytech. Podlaha mnohých chodeb byla porostlá nízkou zelenou trávou, ve které se kupodivu vůbec neprošlapávaly cestičky, když po ní lidé chodili, a při tom byla pravá.
O blok výš nad mým bytem se dala navštívit spousta obchodů s nejrůznějšími věcmi. Díky omezenosti jednoho rozměru nebyly příliš velké. Buď se táhly do výšky a pohybovalo se v nich po žebřících, nebo byly spíše delší s úzkými policemi podél jedné stěny. Takový obchod pak musel mít dvě patra. Jedním se šlo dozadu a druhým zase zpět ke vchodu. Některé se táhly mezi dvěmi šachtami a stačilo jim tudíž patro jedno. Nebyli tu žádní prodavači a prodavačky, každý se obsloužil sám a platilo se u jakéhosi automatu kartou, kterou měl každý člověk a sloužila prakticky ke všemu. Pokud mělo zboží nějaký obal nebo zbylo nějaké jídlo, vracelo se vše do obchodu, kde bylo zboží zakoupeno do speciálních krabic. Jak zde probíhalo zásobování a odvoz odpadků jsem nezjistil.
Vedle bloku obchodů se nacházel park s mnoha travnatými patry a stromy. Větší stromy stály na kraji ve vysokých patrech, menší stromy pak rostly všude možně. Kvůli vrstvě zeminy potřebné pro kořeny stromů byl strop tlustý mnohdy i tři metry. Park se rozkládal na území asi 1 x 200 x 200 metrů. Byl dost velký na to, aby člověk našel klidný kout a sedl si do trávy sám nebo s přáteli. O park se staral sympatický starý muž s bílými vlasy. Každý den chodil s dlouhou hadicí a zaléval veškerou vegetaci.
O blok níže byla jedna z místních škol. Sedělo se podobně jako v posluchárně, čili směrem do kopce od místa kde stál učitel. Do jedné řady se vešli maximálně dva studenti a neexistovala žádná ulička. Muselo se tudíž přelézat přes lavice.
Ani o sportovní vyžití nebyla nouze. Pochopitelně se tu nedal hrát třeba fotbal nebo hokej, ale dalo se velmi dobře běhat, posilovat, či plavat. Myslím, že posilovna byla nad blokem obchodů. Měla asi dvacet metrů na výšku a v každém patře se nalézaly dva posilovací stroje. Bazén byl pro změnu hned vedle školy. Měl dvě patra. Nejprve se plavalo jedním směrem, pak se sjelo dolů po skluzavce a plavalo se na druhou stranu. Tam plavce vyvážel pohyblivý žebřík.
Dál jsem se nikdy nevydal a tak nevím, co nového by se dalo objevit v jiných částech toho světa. Vypravit se někam dál, by bylo zajímavé.. Ale i bez toho se tam nežilo špatně, pokud člověk překonal prvotní klaustrofobní pocity z metrové šířky. Především zde bylo mnoho zábavy s přáteli. Scházeli jsme se na plavání, při nákupech, v parku, navzájem jsem se navštěvovali a sledovali televizi, či jen tak diskutovali. Někdy příště bych rád zmínil některé z našich mnohých příhod, drobných nesnází i radostných událostí.
|
|
|
