Eliášův oheň
Namísto Muldera a Scullyové zasahuje učitel fyziky pražského soukromého gymnázia.
Úvod:
Eliášův oheň zjevem jest ryze přírodním. Vzniká z neobyčejně vysokého napjetí elektrického a projevuje se modravou mihotavou září na vysokých předmětech, obzvláště na jejich ostrých hranách. Opakovaně a se strachem prvně pozorován byl před bouří na moři a proto pojmenován jest dle svatého Eliáše - patrona všech námořníků.
Eliášův oheň se dokonce podařilo uměle ve fysikálních laboratořích za použití elektriky influenční vyvolati, leč v přírodě zjevem jest poměrně vzácným. V horách obzvláště vysokých vyskytuje se častěji a bývá postrachem i pro horaly veskrze zkušené, ježto s jistotou věští nebezpečnou bouři, před níž na horách žádného úkrytu není. (Ottův slovník naučný)
1.díl - dálnice.
Doktor Vladimír Zámečník byl vedoucím učitelem fyziky na Brackově soukromém gymnáziu v Praze. Dalo se tedy říci, že na naše poměry měl velmi dobré, perspektivní a slušně placené zaměstnání. Ředitel gymnázia John Brack byl britského původu, česky mluvit neuměl, ale to nebylo vůbec na závadu. Úkolem gymnázia přece bylo připravovat děti na život v evropském prostředí, kde pouze s češtinou v žádném případě nevystačí.
Sám Vladimír uměl naprosto plynně hovořit anglicky a německy. Materiály pro výuku si většinou připravoval doma na svém počítači, takže do značné míry provozoval homeworking. Svoji přípravu potom přehrál po datových kanálech na příslušné školní počítače, takže do práce mohl chodit (obrazně řečeno) jen s klíči a s kreditkartou...
Nyní však Vladimír seděl ve svém voze a jel po dálnici D8 na sever. Bylo 22.října roku 200?. Dálnice zatím končila v Lovosicích, ale Vladimírovým cílem bylo Ústí nad Labem, kde žili oba jeho rodiče. Nutno říci, že velmi staří rodiče. Otec se ještě jakž-takž držel, ale byl to právě on, kdo telefonicky pozval Vladimíra do Ústí nad Labem, jelikož matka v nemocnici umírala. Podle vyjádření doktorů prý zemře během 48 hodin. Byla již dva dny v bezvědomí, napojena na umělou výživu, a nebyla velká naděje, že se z tohoto bezvědomí ještě před smrtí probere. Vladimír tedy svou matku ještě uvidí živou, ale promluví si už jenom se svým otcem...
Vladimír natankoval vůz těsně za Prahou a nyní se řítil po dálnici nejvyšší dovolenou rychlostí 130 kilometrů za hodinu. Byl podzimní večer, okolo naprostá tma, a tak se Vladimír orientoval jen podle ukazatelů a kilometrovníků. Měl však zapnuté rádio a sledoval dopravní vysílání. Víceméně zbytečně, protože na dálnici byl touto dobou jenom slabý provoz.
Na 60.kilometru se Vladimír pokusil spojit se s otcem mobilním telefonem. Spojení bylo jako vždy dobré. Vladimír otci oznámil, že už sedí ve voze, jede do Ústí a právě se blíží k Lovosicím.
Do Lovosic mu chybělo ještě 5 kilometrů, když se stalo něco podivného. Doposud stále hrající rádio najednou ztichlo. Vladimír se pokusil naladit jinou stanici, ale marně. V éteru náhle panovalo ticho. Veškerý příjem rozhlasu byl čímsi znemožněn. Kupodivu nefungoval ani Vladimírův mobil.
„To je tedy dost nezvyklé,“ pomyslel si Vladimír. Vtom uviděl dopravní značku, kterou by právě tady rozhodně nečekal:
Ústí nad Labem 22 km -- a vedle značky byl zcela jasně vidět symbol dálnice.
„Že by dostavěli dálnici až do Ústí a nikoho o tom neinformovali ? To je na české poměry nemístná skromnost.“ napadlo Vladimíra. Jenže mu nezbývalo nic jiného, než se v podzimní sychravé tmě řídit dopravními značkami. Úplně nová dálnice "obkroužila" město Lovosice a začala stoupat na hřebeny Českého středohoří - to vše si samozřejmě Vladimír jenom domýšlel - dálnice vedoucí touto trasou byla sice plánována, ale do Ústí nad Labem se dosud jezdilo po staré státovce z Lovosic údolím Labe podle železnice. Stejnou trasou však nebylo možné postavit dálnici. Když se před milióny let tento kraj geologicky formoval, vznikla několik kilometrů za Lovosicemi úžina, přiléhavě nazývaná Porta Bohemica (brána Čech). Postavit dálnici právě tudy by znamenalo tento přírodní výtvor rozstřílet dynamitem...
Provoz na nové dálnici do Ústí byl ještě slabší, než z Prahy do Lovosic. V protisměru jen občas projelo osamocené vozidlo obklopené modravou září. Dokonce i vrcholky stromů a dopravních značek modravě zářily.
„Eliášův oheň !“ uvědomil si Vladimír a hned mu bylo jasné, proč nefunguje rádio. Vladimír sice promoval z fyziky na univerzitě v Oxfordu, ale Eliášův oheň viděl poprvé v přírodě až nyní. Princip "tajuplného" jevu mu však jasný byl: silný gradient elektrického pole vytváří na exponovaných místech pomalý elektrický výboj, který má známé fyzikální vlastnosti...
„Přesvědčíme se !“ pomyslel si Vladimír a znovu zapnul rádio. Na všech vlnových rozsazích bylo nyní slyšet pouze silné chrčení, jako když někdo používá starý a neodrušený vysavač. Jenom mlčení mobilního telefonu si Vladimír vysvětlit neuměl: vysokofrekvenční poruchy vzniklé tichým výbojem by přece neměly zasahovat až do frekvenčního pásma 800/1600 MHz.
„Možná, že je ionizovaná oblast rozsáhlejší, než se doposud myslelo. V každém případě bych takový jev čekal spíš v létě, kdy jsou časté bouřky. Na podzim je to přinejmenším překvapující. Meteorologové by o tom měli vědět víc, je to přece jejich obor !“ napadlo Vladimíra. Rozhodl se, že na dálnici zastaví. Všechna odpočívadla byla sice opatřena značkami "zákaz vjezdu", ale Vladimír jednu z nich ignoroval. Zastavil na prázdném, dosud neotevřeném odpočívadle. Chtěl z vozu vystoupit, pak se ale zarazil:
„Sakra, venku je silné elektrické pole a já do toho bez jakékoliv ochrany polezu ? Tak to tedy ne ! Ví Bůh, co by to se mnou udělalo. Auto je přece jenom kovové a proto mě před elektrickým polem bezpečně odstíní. Vždyť ani piloti velkých dopravních letadel se nemusejí bát přímého úderu blesku.“
Vladimír se opět rozjel směrem k Ústí. České středohoří končilo, dálnice začala klesat k údolí Bíliny a do Ústí už to bylo jenom 8 km. V nižších polohách Eliášův oheň vidět nebyl, ale rádio stále ještě nefungovalo. Vladimír přijel na křižovatku s dálnicí od Teplic a zařadil se do pruhu mířícího do Ústí nad Labem.
Hustota dopravy stoupla. Z Teplic do Ústí jezdilo i pozdě večer mnohem více vozidel, než po novém dálničním úseku z Lovosic.
Rádio náhle ožilo. Samo se naladilo na místní dopravní vysílání, ale tyto informace Vladimírovi nepomohly. Přestože se v Ústí narodil, momentálně nevěděl, kde vlastně je - natolik změní velké dopravní stavby staré orientační návyky. Konečně ! Dopravní značka avízovala odbočku do Trmic. To už přece je předměstí Ústí nad Labem ! Vladimír však pokračoval dál do města, protože nyní se už orientoval dobře. Dálnice od Teplic přešla v hlavní městskou třídu. Nyní se už Vladimír blížil ke čtvrti, kde se narodil, ale podivné příhody na nové dálnici mu nedaly pokoj. Mobilní telefon samozřejmě zase fungoval a Vladimír proto oznámil otci, že už je v Ústí, aby ho připravil na noční návštěvu.
„Ty jsi tady nějak brzy ! Vždyť jsi mně před chvilkou volal z Lovosic.“ podivil se otec. Vladimír jeho údiv raději nekomentoval. Proč zatěžovat starce nějakými nepodloženými bláboly ? Věřil, že záležitost s novou dálnicí se nějak vysvětlí.
Dojel až k hlavnímu nádraží, kde byl podle očekávání otevřen aspoň novinový stánek. Tam si koupil plán svého rodného města a mapu Českého středohoří, kterým "záhadná" dálnice musela vést, jelikož zcela určitě nevedla podle Labe. Na dálnici totiž bylo několikeré stoupání a klesání. Ani v jedné ze zakoupených map však nová dálnice z Lovosic nebyla zakreslena. V plánu Ústí nad Labem byla jako dálková trasa do Prahy vyznačena silnice vedoucí po levém břehu Labe.
Teprve potom značně nespokojený Vladimír zajel k otci, tedy vlastně "domů" - vždyť v tomto domě se před 31 lety narodil...
Příští den naložil Vladimír svého otce do auta a odjel s ním do nemocnice. Matka ještě žila, přesněji řečeno ještě dýchala a srdce jí tlouklo, byla však pořád v bezvědomí. Vladimír nechal zavolat doktora.
„Je mi to líto, pane Zámečník, ale její stav už nelze žádnou léčbou změnit. Ani přivést k vědomí ji nedokážeme. Její mozek už téměř odumřel.“ prohlásil doktor.
„Jak dlouho bude ještě takhle živořit ?“ zeptal se Vladimír.
„Odhaduji, že do zítřka. Víme, že pracujete v Praze, ale zůstaňte zatím tady u otce. Je starý a nedokázal by už zorganizovat pohřeb. Kdybyste se chtěli na paní Zámečníkovou ještě podívat, můžete kdykoliv přijet. K vědomí se však neprobere.“ řekl tiše doktor. Vladimírova matka totiž umírala na Alzheimerovu nemoc...
„Počkáme, až nám zavoláte.“ odpověděl poněkud netrpělivě Vladimír. Poté odvezl otce domů a ihned vyjel na výzvědy - na dálnici z Ústí do Teplic ! Samozřejmě ve dne ! Na pátém kilometru skutečně uviděl dálniční křižovatku směrem na Prahu. Odbočit se na ní nedalo nikam, protože byla teprve rozestavěná !!! Teprve potom si Vladimír uvědomil, že mapa Českého středohoří zase tak úplně nelhala. Trasa dálnice přes hory v ní byla vyznačena tečkovaně, tedy jako projektovaná...
Vladimír musel pokračovat až na další křižovatku, kde se teprve mohl otočit a vrátit se do Ústí nad Labem. Dojel k otci, tam auto zaparkoval a prohlásil, že s ním bude muset odjet do opravny. Byla to lež. Vladimír byl díky zjištěným okolnostem natolik rozrušen, že si už netroufal řídit v rodném městě ani vlastní vůz. Všechny jízdy, spojené s pohřbem své matky, absolvoval taxíkem. Svému otci samozřejmě pravý důvod neřekl. Nechtěl ho zatěžovat svými starostmi, když otec právě nechal pohřbít ženu, se kterou žil většinu života a se kterou zplodil i jeho samotného...
Když pohřeb skončil, rozloučil se Vladimír s otcem a rozjel se konečně vlastním vozem do Prahy. Jel přesně podle ukazatelů, které ho navedly na státovku, vedoucí do Lovosic podle Labe. Dálnice do Prahy samozřejmě začínala (anebo končila) v Lovosicích !
