Zahlédla ten hrad jen na okamžik. Přesto ji upoutal, připadal jí známý. Nikdy předtím zde ale nebyla. Přemýšlela a vzpomínala, kde ho mohla vidět. "Muselo to být na nějaké fotce nebo rytině, ale na jaké?" Pracovala v archivu, jejíma rukama prošly stovky podobných věcí.
Zavřela očit. Vždy ji tto pomáhalo při myšlení a při vzpomínání obzvlášť. Za zavřenými víčky se jí náhle začaly míhat obrazy. Viděla vstup do hradu, obrovskou kamennou bránu, střežený dvěma vojáky. Měli středověké uniformy a v rukou svírali meče. Další obraz, který spatřila, byla hradní komnata, nějaká obytná místnost. Do komnaty proudilo světlo ohromným oknem - zabíralo skoro celou jednu stěnu. U protější stěny byl postaven psací stůl. Na něm ležel kalamář a brk. Vedle byl připravený stoh papírů. V místnosti nikdo nebyl a oboje dveře, vedle kterých byly pověšeny obrazy, patrně portréty příbuzných, byly zavřené
Náhle se scéna před jejíma ořima změnila. Byla v obrovském sále a slyšela rozhovor dvou mužů. Starého a mladého. Mluvili o nějakém nebezpečí, které hradu hrozilo a o nějaké dívce, Monika se jmenovala, kterou bylo třeba zachránit.
Když začali mluvit o plánu na její záchranu, napnula sluch. Scéna se změnila. Viděla nádvoři a vojáky přivádějící koně. Všichni byli ozbrojení a zdálo se, že mají naspěch. Opodál vyrovnané řady koní, která se pomalu vytvářela, byli uvázaní dva vraníci.
Opět změna obrazu. Tentokrát ložnice. U stolku se zrcadlem si nějaká dívka česala vlsy. Prudce se otevřely dveře a vstoupil mladík, který předtím mluvil o nebezpečí. Dívka u zrcadla sebou trhla a otočila se.
Vykřikla!
Spatřila sama sebe. Náhle pocítila dotek na ruce a otevřela oči.
"Stalo se něco, slečno?"
Podruhé se neubránila výkřiku. Byl to mladík z jejích představ.