v naříkání bílých zdí
ten smích, ti tví se ztratí
nářeky ve čtyřech zdech
mi svážou ruce na zádech
a není s kým, a není s kým
a zvolil jsem, i barvu znám
teď už to mám (to dávno znám)
a z poliček a z tkaniček
ty křeče z hrdel hrdliček
už utírám, prach utírám
na stěnách, i v tmách na vahách
ach na všem, na všem váhá prach
chci všechna zrnka ujistit
že nepropustím žádné z nich
tou škvírou světla v záclonách
tam ve zdech za mým pokojem
slyš koně škubat postrojem
a zvolil jsem - i barvu znám
na prahu noci pronikám
tou stěnou jako závojem
a taje smích, už roztál v nich
i nářek, hrdlo, kůň - jen prach
se sněhem na rtech spálených
(proč nemám strach - já nemám strach)
si rozpouštím smích na nohách.