Povolám oknem chladný vítr ráno.
Dere se, aby vyhloubil důlek svěžesti do
hrůzy prostor mezi rozumem a pelestmi.
Ale nečekám, že vyžene,
co přes noc naselas tam
a ráno vzrostlé zalévala.
A nevěřím, že nevíš hned,
že světlo k ránu, ta vzdutá chvála,
ty proužky nebe mezi domy,
ta barva vzduchu s možnostmi dne,
ten chumel nadějí,
co zaručeně ztratím,
ty šance života jak komín,
co ruce k dílu si mne
touží účastnit se na ději
však matný klid je snadno zhatí.
Ne, nevěřím,
že nevíš,
že to probuzení
mou kobku ze mě nevypudí,
z níž
mě vytrhává tvoje snění.