získáváš podobu zchváceného nebe,
kde i před úsvitem hvězda nepřestává
únavou zavřená víčka promžikávat.
S protřelým spádem plyne tvůj verš
v úplném rýmu ťuká si znování,
jak si přeješ.
Tak se mi ztrácíš, že tě tu mám
zas jinak, mezi žebry,
že tě tu mám, tak jak?
Že nevím.
Nečekají tě na horách, údajně
šlapeš po nich.
Jenže ty se spíš vznášíš, má milá
jak bys jen křídly zamávala
příslovím k tání jejich.
Jak pochyba nad zázrakem,
jak prosinec v roce vratkém.
Tvoje stopa – jen otisk polibku
v tváři. Nezbude jamka,
jenom závan okolo dechu,
jako když sen rozhoupá kolíbku.
Je kolem cítit nemocný chlór,
jak by se dítě prvně v někom nadechlo.