Jako každej člověk, i já jsem závislák na víkendu. Od úterý se nemůžu dočkat, až se pořádně vyspím, proflákám pokud možno co nejvíc času, prosedím noc u počítače a tu druhou vyrazím do šantánu.

Jenže tenhle týden vypadal hodně kriticky. Marťa (nejlepší kámoš) mě ve středu přemlouval, ať jdu s ním a jeho drahou polovičkou na ples. Vesnickej ples. Nejsem nějaká fiflena, ale nerada dělám třetího, nesnáším svoje plesový šaty a o pátečním večeru mám zcela jiný představy. Takže jsem hned ve čtvrtek žhavila dráty a volala Tetě Michaele. Nebojte se, nechtěla jsem jít pařit s opravdovou tetou, Míša je moje bývalá spolužačka, taky pařmenka. Většinou mě neodmítne, jedná-li se o nějakou akci a nejraději vyráží jen se mnou, tj. bez Martina. Domluvily jsme se na páteční kino a poté návštěvu nějaké putyky. Po náročným týdnu by se hodilo „pořádně“ odreagovat, zabláznit si. Jenže nebyl Marťa, nebylo hulení, nebyly zásoby.

A tak jsme se ožraly. Ale tak, jak už dlouho ne. Moc nechlastám, spíš se zpukám (zkouřím – pozn. překladatele). Když jsme se pak před hospodou loučily, Míša zmizela domů a já, jemně se motajíc, musela jsem absolvovat kousek cesty společně se dvěma holkama z Míšiny školy. Představte si jednu divnou šprtku a druhou bárbínu (ale ošklivou), jejíž maminka vás (m)učila na základce. Hrůza a děs. A teď si představte, že vám bárbína prozradí, že má doma hodně povedenej skank. A ejhle! Hned jsou zvaný na sobotní akci v našem pařanským doupěti! Jsou jen 2 podmínky – aby někde vzaly nějaký pití a to hlavní, aby bárbína donesla ten svůj skaňour.

Popravdě , v sobotu mi bylo tak blbě, že jsem žádnej alkohol nechtěla ani vidět, ale těšila jsem se na večerní akci. Míša a Martin, lidi, který mám ráda, ty dvě (bohužel) a kvalitní travka. Člověk by to nazval poezií…

Akce děláme v mým ex-bydlišti, v otcově baráku, v němž se vrchní patro využívá všelijak. Dva pokoje obývá můj bratr (kterej udělal vodárnu ze zavařovací sklenice), zbytek je náš. Ještě se nám nestalo, že by nám Radek – brácha – zakázal hulit v baráku. Takže i na sobotní noc jsme dostali povolení.

V osm hodin dorazily ty dvě, Teta Míša nikde. Zavolala jsem jí a málem mě ranilo, když mi oznámila, že jí není moc dobře, že nepřijde a že se bude raději dívat na přestárlýho Mela Gibsona. A klidně mě a Martina nechala napospas těm slečnám. Nu což, přivolali jsme aspoň Petru (též ex-spolužačku). Občas si zahulí, ale že bych ji někdy viděla vyloženě zkouřenou…to říct nemůžu. Protože není moc spolehlivá, začali jsme bez ní. I když jsem Marťovi na Vánoce koupila úžasnou, exkluzivní fajku, věčně ji s sebou nemá nebo z ní nechce hulit. Takže jsme nabili mou skleněnku (kterou mi daroval k Mikuláši), byl to jen zbytek z jeho vlastní zahrádky. Bárbína si taky nabila, ale svou skleněnku a dělila se o ni sama se sebou. Docela jsem se lekla. Tak já ji zvu proto, abych si dobře zahulila, abych se bavila a ona si tady takhle soukromničí! Samozřejmě jsem to ani nestihla vyslovit, protože Marťa se hned ozval.

  ,,Hele a nám nenabiješ?“ řekl jednoduše, bárbí jenom kývla hlavou a hodila po něm sáček (myslím, že se mu říká dealerák, ale nejsem v tom až tak zběhlá). Nabili jsme si snad dvakrát nebo třikrát a je pravda, že to bylo opravdu hodně kvalitní…

Vždycky celá nedočkavá čekám na první výtlem, kdy se směju kvůli nějaké blbosti neobvykle dlouho. Ten den jsme se s Marťou přesně sešli na chvíli, bohužel už si nepamatuju, co tak vtipnýho kdo prohodil, ale vím, že ty dvě na nás jen tak nechápavě koukaly a my jsme najednou měli vlastní svět. Už jsme je vůbec nepotřebovali, vlastně tam byly jen jako zbytečný kulisy, který ještě nevěděly, jaký to je, když se my dva tak nádherně zhulíme. Najednou jsem si vzpomněla na akci, která se tu konala docela nedávno, snad to bylo čtrnáct dní. Hledali jsme bratrovu vodárnu, ale nenašli jsme ji. Zato jsme objevili jeden úžasnej pytlík. Bylo toho v něm hodně a vypadalo to jako tráva. Na prstech to lepilo jako tráva. Ale mně to moc nevonělo jako tráva. Navíc na světle se to trošku lišilo. A co na tom bylo nejdivnější, Radek by přece nemohl mít tolik trávy a navíc by ji určitě nenechal jen tak tady čekat na nás, až mu ji ukradneme. Nakonec jsme to ale vzdali, oba jsme pak nabyli přesvědčení, že to má k hulení daleko. Jenže… Když mě tohle napadlo, napadlo mě taky, že by si holky mohly dát a vyzkoušet to. Geniální nápad… V záchvatech smíchu jsem se s tím svěřila Martinovi, kterej celej nadšenej přijal.

  ,,Hej, Marťo, mohli bysme dát holkám ochutnat tu skvělou travku z minula!“ prohodila jsem směrem k Martinovi, čímž jsem vzbudila Bárbínin zájem.

  ,,Jo, tak to bysme fakt mohli. Co, dala by sis?“ otočil se na ni.

  ,,Je to taky dobrej skank, ale není pro každýho. Musel bych říct jejímu bráchovi,“ ukázal na mě. ,,Ale myslím, že by nám mohl trošku dát. Fakt bys to měla zkusit.“ A už byl pryč. Na cestě k Radkovi.

Trvalo mu to docela dlouho, myslela jsem, že se tam ukoušu nudou, s těma dvěma, který vyloženě hýřily vtipem. Chvíli jsem Bárbí přesvědčovala, že jestli bratr něco pustí, musí to vyzkoušet. Vykládala jsem jí pohádky o tom, jak jsem se z toho krásně zhulila, ale že dneska mám docela dost, takže si nedám. Jestli Marťa něco přinese.

A Marťa něco přinesl. Spiklenecky na mě mrkl a hodil na stůl papírek převázanej gumičkou. Rozbalil ho a začal Bárbíně nabíjet. Celou dobu jsem do něho nenápadně kopala, protože jsem chtěla vědět, co to je, ale on nic. V klidu jí nahustil skleněnku, podal jí to a ona si sice nedůvěřivě, ale natěšeně zapálila. A pak jsme slyšeli jen kašel. Hodně dávivej kašel. Napadlo mě, jestli to přece jenom není travka.

  ,,Teda, tak to je pěkně silný. Ale chutná skoro jak to moje,“ prohodila se slzama v očích, ale už skleněnku zase přibližovala ke rtům, aby si znova potáhla.

  ,,Jojo, to je to, co jsme měli minule. Radek už skoro nic nemá, ale dal mi aspoň tohle. Dal bych si, ale už mám fakt dost, to tvoje bylo taky hodně dobrý.“ Lhal, jako když tiskne.

A bárbí kouřila dál a dál.

  ,,Ptal jsem se tvýho bráchy, jestli nemá nějakej čaj,“ prohodil potichu, když se ty dvě bavily. Bárbí nabídla šprtce, která jinak ale nehulila. Přijala. Takhle se mi to líbí, děvčata. Co, cože??????

  ,,Počkej, tys jim dal kouřit čaj???“ uvědomila jsem si, co mi Martin řekl.

  ,,No…Dal,“ řekl mi s vyhulenýma šťastnýma očima a když ještě dodal, že jde o meduňku, nevydržela jsem a stejně jako on jsem vyprskla smíchy. Další záchvat.

Holky dokouřily, další už nechtěly. Marťa Bárbíně mezitím vzal jednu celou palici z jejího kouzelnýho sáčku a pak se nenápadně vytratil za Radkem. Musela jsem tam zůstat, problém byl v tom, že já tu byla paní domácí a nemohla tam ty slečny nechat samotný. Bylo by to moc neslušný.

Do toho ale přišla Petra, takže to za mě krásně vyřešila. A já zmizela taky. V bráchově pokoji jsme se smáli, smáli a smáli. Dokud nepřišly holky. A co se stalo potom, to už je jinej příběh…

Ale – každopádně vám můžu potvrdit, že děvčata neumřela a žijí dodnes. Takže z toho vyplývá, že meduňka nemusí být vůbec špatný hulení! :o)