Růžové sny.

 Ulice byla skoro prázdná. Jen sem tam poletovaly kousky papírků, které se vznesly náhlým prudkým větrem. Petr si zapnul bundu až ke krku. Byl oblečen nalehko, neboť netušil, že venku fouká tak chladný vítr. Navíc si v tom spěchu zapomněl i svačinu. Zrychlil krok. Podíval se na hodinky, které byly neúprosné. Snad to stihne, strachoval se. Měl smůlu. Než se dostal přes park na zastávku, autobus mu z dálky ukázal jen záda. Vztekle kopl do prázdného kelímku, který se odkutálel k ceduli – UDRŽUJTE POŘÁDEK. Jindy by se tomu třeba i zasmál, ale dnes ne. Nevěděl co dál. To se musí stát zrovna dnes, když má důležitou poradu. Podíval se kdy mu jede další spoj. Až za deset minut?!, zaúpěl. Kousek dál stála nějaká starší paní, která k němu po chvíli přistoupila a poradila mu jiný autobus. - Budete muset přesedat, ale i tak tam budete dřív, tvářila se paní důležitě. Petr se na ni vděčně podíval a poděkoval. Autobusem moc nejezdí a tak nezná všechny spoje. Zítra už to snad bude v pořádku. Včera mu volali ze servisu, že si může přijít pro svého miláčka. Unaveně sedl do autobusu, který přijel zakrátko a opřel si hlavu o okénko. Zavřel oči. Nevěděl proč, ale ihned se mu vybavil včerejší výstup s Irenou. Byli domluvení večer na osmou, ale dorazila až o hodinu později. Čekal před kinem a připadal si jako vůl, mezi těmi zamilovanými páry, kteří kráčeli v objetí do kina. Jen on tam stál sám a nervózně popocházel tam a zpět. Asi po půl hodině zmuchlal lístky , naštvaně je hodil do koše a šel si sednou vedle do kavárny. Irena přiběhla celá uřícená a rozhlížela se kolem. Petr na ni zaťukal a zamával. Když si sundávala lehký kabátek, ucítil její příjemnou vůni. Začala se omlouvat. – Promiň to zpoždění, ale s Mirkem jsme se pohádali a trvalo mi značnou chvíli, než jsem ho přesvědčila, že jdu do kina s Lenkou. Petrovi to bylo jasné. Znal ho z jejího vyprávění. Byl šíleně žárlivý. Navíc sobec a děvkař. Neznal nic jinýho než Ireně nadávat. Sám však nedělal nic. Teď byl ještě ke všemu bez práce a všechno nechal na ní. Petr nahodil otrávený obličej. – Tak to s ním máš skončit a bylo by! Stejně už mě to tak nebaví. Pořád se někde schovávat! Irena byla zoufalá. – Vždyť víš, že kdyby nebylo malýho Mirečka, už bych od něj dávno odešla, snažila se bránit. V očích se jí zaleskly slzy. No ještě toto. Petr měl chuť zvednout se a jít pryč. Věděl, že to s Irenou stejně nemá cenu. Ona nikdy od toho kreténa, co si říká její manžel, neodejde. Jo, tohle všechno věděl, jenomže když potom přijde v uplých krátkých šatičkách a vystaví na obdiv své krásně dlouhé nohy a vůbec vypadá celá nádherně, jen stěží se dokáže ovládnout. – Víš, co, vzdechl. – Necháme toho. Nebudeme si kazit večer. A už nebreč., pohladil ji po tváři. Vzápětí na to pod stolem ucítil na své noze její nohu, která se pomalu posouvala směrem nahoru. Petrovi přejel mráz po zádech. Podíval se na ni. Dívala se na něho pohledem, který mluvil za vše! – Myslím, že je na čase jít, řekl chraptivě a Irena lehce přikývla. Z přemýšlení ho vyrušil chlápek , který si přisedl. Byl tlustý a navíc strašně páchnul. Ještěže už budu vystupovat, pomyslel si Petr a raději odklonil hlavu na opačnou stranu. Když byl venku, zhluboka se nadechl aby nasál čerstvý vzduch. Pak se rozběhl. Stihl to tak, tak. Ve dveřích se ještě srazil se slečnou Marcelkou. Mlsně se po ní otočil. To byla ženská! Přesně podle jeho gusta. Jenomže Marcelka byla chladná jako led. Petr se ještě jednou otočil po její mihotající se prdelce, dlouze vzdychl a vplul do kanceláře. Dnešní porada byla opravdu zdlouhavá. Petr pokukoval po spolupracovnících. Všiml si, že pan Radkovič si něco čmárá do bloku, ale s tím co se tady projednává to nemělo žádnou souvislost. Marková třikrát dlouze zívla, podívala se na Petra a dala oči v sloup. Petr se usmál. Jedině snad Pavlíček nadšeně poslouchal ředitelův výklad a pečlivě si zapisoval každé jeho slovo. To zas bude chytrej jak rádio. Petr si podložil hlavu rukou a přemýšlel co si dá dnes k obědu. Někdo do něho šťouchl. Kamil. Pak mu pomalu, aby si toho ředitel nevšimnul podstrčil papír s nějakou kresbou. Petr se podíval a vyprsknul smíchy! Na obrázku byl nakreslený nahý ředitel, který měl vystrčenou prdel. Pod ním stál Pavlíček s prázdným talířem a dychtivým pohledem k jeho prdeli. Pod obrázkem bylo napsáno: Tak ty moje sračky zase tak nežerte! Petr se dusil smíchy. Navíc jeho malířský talent… Podíval se na něho. Kamil na něho mrkl a kresbu pomalu zmačkal. On byl vůbec zvláštní tvor. Ženatý, ale to ho nijak netrápilo. Co chvíle měl jinou milenku. Ať už mladší nebo starší. Jeho heslo bylo, že zkusit se má všechno. Petr ho měl rád. Byl to bezva kámoš co nezkazil žádnou legraci. A že toho už spolu zažili. Petr přemýšlel, že jestli odtud jednoho dne Kamil odejde, bude nuda. Konečně ředitel zavřel desky a řeč skončil. Pak se ještě vymluvil Pavlíček a bylo po poradě. – Ty vole!, pleskl ho Petr po zádech, když zůstali na chodbě sami. – Já myslel, že se udusím smíchy! Kamil se taky řehtal jako kůň. Ze dveří vyšla Marcelka. Podívala se na Kamila. – Ale, ale pánové, tady je nějaká legrace! Pak se kolem nich protáhla a za sebou nechala jen provokativní vůni svého parfému. Petr opět marně zavzdychal. – Tak proč po ní nevyjedeš, když se ti tak líbí, zeptal se ho Kamil. – Ále, Marcelka je ledová královna, ta hned tak neroztaje!, mávl rukou. Kamil se pousmál. – Myslíš? V Petrovi se všechno sevřelo. Snad s ní něco neměl? Dostal vztek. Podíval se zle na Kamila. – To chceš říct, žes ji měl? Pousmál se a mávl rukou. – Ale né. Petr mu moc nevěřil. Znal ho jak svý boty. A pak taky ten její pohled kterým ho doslova provrtala… - Vážně se ti tak líbí? Petr pokrčil rameny. – A tobě snad ne? Vždyť tady po ní šílí půlka firmy. - Já nevím, poškrabal se na hlavě. – Víš, co si myslím? Že je to jen takovej hezkej obal, ale uvnitř není nic zajímavýho. Já tyhle navoněný fiflenky moc rád nemám. Nic s nimi není. A v posteli se to furt kontroluje, aby náhodou u něčeho nevypadaly blbě… Já ti můžu říct, že nejlepší holky co jsem měl byly takový, který na to vůbec nevypadaly. Petr se nedůvěřivě ušklíbl. Marcelka byla Marcelka a přes to nejel vlak. Odpoledne mu zavolala Irena. Chtěla se večer sejít. Mirek jel na dva dny pryč a malý Mireček byl u babičky. Petr se zaradoval. Alespoň se dnes nebudou muset dívat na hodinky. Přemýšlel co podniknout. Nejdřív si zajedou na večeři a pak by to chtělo nějaký příjemný poleženíčko. Prolistoval telefonní seznam a zamluvil na víkend pokoj v nedalekém penzionu. Pak skočil za Kamilem, aby ho na chvíli zaskočil, že si musí ještě něco zařídit ve městě. Kamil se na něho ušklíbl, nicméně souhlasil a ještě mu hodil svoje klíče od auta. – To abys to měl rychleji vyřízený, Casanovo, hukl na něj od stolu a začal se smát. Petr jen zavrtěl hlavou a řekl mu, že je vůl. Sbalil klíčky a rychle se z firmy vytratil. Na schodech se málem srazil s ředitelem, ale naštěstí ho včas zahlédl a schoval se za odstavenou skříň, která byla vyřazena z jedné z kanceláří. Venku se udělalo krásně. Petr nasedl do auta a zařadil se do kolony aut mířících do centra města. Problém nastal až s parkováním. Nakonec však našel jedno místečko a tak si ho ihned na pár minut přivlastnil. Nakoupil nějaké víno, pár krekrů a malou kytičku pro Irenu. Byla to první kytka, kterou jí koupil. Možná, že by ji kytky kupoval častěji, ale co by řekla doma? Raději, žádné dárky. Když se asi za půl hodiny vrátil, zašel za Kamilem, aby mu vrátil klíčky a zeptal se ho, jestli ho někdo nesháněl. Přistihl ho v zápalu nějaké nové počítačové hry. Vůbec nepostřehl, že někdo vstoupil do dveří. – Tak to jsem ten zástup za sebe svěřil tomu pravýmu!, řekl Petr a naklonil se k němu. – Co to hraješ? Kamil se protáhl a hru ukončil. – Ále, takovou blbost. Přivezl mi ji švára z veletrhu. Otevřel krabičku cigaret a nabídl i Petrovi. Ten však odmítl. Slíbil si, že alespoň v práci s tím zlozvykem přestane. A navíc to šíleně lezlo do peněz. – To máš teda odvahu. Co kdyby sem přišel někdo z vedení?, zeptal se Petr. - A kdo prosím tě? Ředitel odjel i se sekretářkou někam za město a ten pošahanej Pavlíček kutí nějaké tabulky pro ředitele. Před hodinou tady byl a skuhral, kolik má práce. Petr se naštval. – A tos mi to nemohl zavolat? Já se honím jako vůl, abych se vrátil co nejdřív…, mávl rukou a šel po si po svých. Odpoledne si zašel do servisu pro auto a zajel pro Irenu. Přivítala ho dlouhým polibkem. Petr ji dal kytku. Bylo vidět jak je nesvá. Tohle nemohl nikdy pochopit. Jak ženský vyvádějí kvůli kousku zeleně. Ale účel to splnilo. Irena na něho byla jak milius. – Co máš v plánu?, zeptala se. Petr na ni mrkl. – Uvidíš.