Není rybář jako rybář

05:45 – Zazvonil budík. Je 15. května. Přesně před čtyřiadvaceti roky nastal na zemi obrovský třesk  a zrodil se největší rybář století. Frajersky jsem se poplácal po rameni. Vylezl jsem z vany. Již dva roky spávám ve vaně plné kaprů. Je to lepší, než spát vedle té velryby, co sídlí v ložnici.

05:50 – Jdu se nasnídat. Na stole mě čeká dort ve tvaru žraloka. Jsem dojatý! Zamáčkl jsem slzu v oku a pustil jsem se do té pochoutky.

05:55 – Z ložnice se ozývají podezřelé zvuky. Katastrofa! Velryby přišla k životu a jde mi slavnostně popřát k narozeninám. Měla na sobě miniaturní spodní prádlo, které stejně přes množství tuku nebylo vidět. Zůstala stát ve dveřích od ložnice a lišácky se zhoupla v rosolovitých bocích, které se jí asi po půl minutě vibrací zastavili. Nevěřícně jsem na tu svou nymfu zíral. Byla tak úchvatná, že jsem radši sbalil všechny pruty, včetně toho svého a rychle vypadl ven. Fuj, pomyslel jsem si, to bylo o fous!

06:20 – Jsem u vody. Všude je nesmírný klid. Očima jsem vyhledal to pravé místečko a vydal se k němu. Cestou jsem míjel takového mladého floutka. Pohrdavě jsem zhodnotil jeho chudou výbavu. Asi nováček, napadlo mě a usadil sem se kousek od něj. Provokativně jsem začal vytahovat všechnu tu elektroniku, kterou nezbytně potřebuji pro lov. Z batohu jsem vytáhl své nejnovější a nejlepší pruty a začal s nimi mávat nad hlavou, abych toho šupáka od vedle pořádně ohromil. Zabralo to! Obdivně pokýval hlavou. To mě pořádně rozparádilo. A teď další trumf! Zalovil jsem v batohu a vytasil jsem děličky s navijáky SHIMANO. Byl jsem jako v transu! „A teď tohle“, zařval jsem. „Tos ještě neviděl!“ Ruka se mi klepala nedočkavostí. Rozdělal jsem obrovský deštník v průměru dvaceti metrů. Hrdě jsem se k němu postavil a čekal, co on na to. Kluk opět jenom pokýval hlavou a zvedl palec. Byl jsem spokojený. Dech nabral opět pravidelné tempo a já se uchýlil v houští zbavit se tak přetlaku, který jsem měl v kalhotách.

08:22 – Asi po dvou hodinách mám vše připravené k rybolovu. Teď už jen zbývá nainstalovat hlubinnou kameru. Poté zapojím počítač a na monitoru se mi objeví celá vodní říše. Usedám do křesla z pravé kůže, dám si nohu přes nohu a zapálím si doutník. Lov může začít!

08:30 – Šupák od vedle začal cosi tahat z vody. Po očku jsem ho sledoval, aby si snad nemyslel, že mě to zajímá. Vytáhl kapra. Zálibně si ho prohlížel. !Mám šedesátku kapra!“, oznámil mi. Líně jsem pootočil hlavou. Kriticky jsem si ho změřil a na půl huby jsem pronesl: „Šedesátku říkáš, jo? Tak ty já normálně pouštím. To pro mě není ryba. Ryba pro mě začíná až vod sedmdesátky!“, mávl jsem nad ním rukou. Kluk pokrčil rameny a dál se se mnou nebavil.

09:30 – Zatím žádný záběr. Změním návnadu.

09:45 – Je mi teplo. Barva mé kůže začíná nebezpečně červenat. Kluk od vedle neustále něco tahá z vody.

10:15 – Ryba nikde. Začínám být nervózní. Opět změním návnadu. Mrknu doprava, co kluk. Právě má záběr. Začíná mě srát! Zapaluji si cigaretu. Uklidní mě. Opět sedám do svého křesla a vyčkávám.

12:20 – Nervozita na bitevním poli zesiluje. Přecházím po břehu tam a zpět a očima hledám potenciální oběť mých prutů. Kluk od vedle seká a seká. Cítím, jak ho nenávidím. On ty ryby snad uhranul! Nenápadně jsem ho sledoval. Ten jeho antirybářskej ksicht mě dováděl k šílenství!

13:45 – Kontroluji pruty, jestli nejsou poškozené. Žádnou závadu jsem nezjistil. Vykouřil jsem krabičku cigaret.

13:50 – Kolem šla starší paní. „Tak jak to jde?“, zeptala se mile. „Na hovno!“, odpověděl jsem drsně. Nevěřícně zakroutila hlavou a nechala mě být. Bylo mi do breku. Změnil jsem návnady a znova nahodil.

14:00 -  Udělalo se mi špatně. Asi ze sluníčka. Párkrát jsem si ublinkl, jinak nic!!!

14:10 – Kluk tahá z vody dalšího kapra. Vidím, jak s ním schválně zápasí, aby mi ukázal jak je velikej. Účinkuje to znamenitě! Vzteky jsem zezelenal. Zatmělo se mi před očima. Dostal jsem příšerný vztek! „Tak co“, křikl na mě. „Pořád nic?“ Dál už si nic nepamatuji.

14:30 – Odklízím mrtvolu. Ruce se mi ještě třesou. Zabil jsem ho. Uškrtil jsem ho novým silonem. Bohužel dobrá kvalita. Nepřetrhl se. Asi po půl hodině zjišťuji, že se mi mrtvola do batohu nevejde. Čouhají nohy!

14:35 – Prožívám šok! Ke břehu připlul porybný. Snažím se nenápadně usmívat. Z batohu vedle mě stále čouhají nohy. Hodil jsem přes ně pláštěnku. Porybný vystupuje. „Je Vám něco?“, zeptá se, když spatří můj nevinný obličej. Zavrtěl jsem hlavou a raději se přestal usmívat. Rozhlížel se kolem jako by někoho hledal. Hledal! Svého synovce. Ale nenašel ho. Proč asi…Po chvíli to vzdal. „Kluk asi trochu přebral a teď někde spí jak zabitej“, řekl ten dobrák a ani netušil, jak blízko je pravdě. Nasedl do loďky a odjel.

15:00 – Mrtvola je v batohu. Zjistil jsem, že když jí odejmu ruce a nohy od trupu, docela dobře se do batohu vejde. Nacpal jsem tam i ty dva kapry.