Byla celá vystrašená, když ho znovu potkala. Byl únor a všechno jí padalo na hlavu. Na tu nazrzlou hlavinku, co Martin tolik miloval. Utekla od všeho, neslyšela, neviděla, nechtěla…cítila. Cítila a to ji dohánělo k šílenství, cítila, jak je nepodstatná, jak hloupý je celý její myšlenkový aparát, co denně nesmyslně spálí tisíce kalorií. Měla všechno, lásku, přátele, dva opravdu dobré, kteří by pro ni udělali cokoliv, peníze, i když ty pro ni nebyly nikdy důležité, dobré známky, žádné konflikty, jenom úspěch.

    Ten večer seděla doma a psala. Snažila se dostat ze sebe to všechno, co se drželo jejího nitra jako klíště a nechtělo ven. Bylo to tam, to černé nic, prázdno jako na bitevním poli, když poslední voják padne, tak temno…Psala o smrti, kterou viděla na každém rohu, za každým stromem. Často si představovala, jak jede tramvají a kdosi úplně cizí přistoupí, přiloží jí chladnou hlaveň k týlu a zmáčkne spoušť….tak šílené, ale možné..tahle představa ji děsila a vzrušovala zároveň..ta možnost.Člověk nemusí udělat naprosto nic a je zasažen…Stačí jet v tom nesprávném autobuse a už nikdo neuvidí váš rozzářený úsměv.

    Tak tam dumala nad papírem s tužkou v ruce. Psala a psala, vzdálena od reality, zazděná ve svém pokoji plném hadů myšlenek. Martinovi už tři dny neodpovídala…neodpovídala, ha ha, ani nevěděla, jestli se po ní sháněl. Mobil hodila včera pod jedoucí tramvaj, chtěla vidět, jaké to je, když kola kovového monstra spořádají své sousto. Už na něj neměla kdy. Byl to taky on, kdo to v ní všechno probudil..tou láskou, která ji tak zasáhla a udeřila, že se z toho nemohla vzpamatovat. Ta děsivá láska, která z ní dělala tuhle existenci….podivné.

    Tužka dopsala, neměla ořezávátko, a tak jen hleděla velkým oknem do zahrady, kde stejně nebylo nic vidět, byla noc. Je únor, oblékla se a šla ven…musím ho potkat, už dvakrát to tak bylo, už dvakrát ho potkala v tomhle období. Únory pro ni byly vždycky nejhorší, ale tenhle?...jakoby cítila, že bude poslední..chladný a vražedný, smrt visela ve vzduchu.

    Potkali se tehdy náhodou na jednom koncertě, který se nakonec nekonal. Seděla a četla. „Slečno, můžu se zeptat, co čtete?“ Dělal, že ho neslyší, takový podivný chlápek, skoro její otec. „Slečno..“ Snažila se zachovat klid, ale tělo nesloužilo. „Stařec a moře- německy to louskám,“ vzhlédla od knihy. Rozhovor se nakonec točil jenom kolem ní a to tehdy potřebovala. Byl jako starý známá, i když teprve jejími odpověďmi na své otázky získával důležité informace o jejím životě. Víra v to, že ho už nikdy neuvidí, jí dávala pocit důvěry..byl únor. Neznali se a on jí pomohl…Celý rok si pak vyčítala, že si nevzala jeho číslo, když jí ho nabízel. Tolikrát potřebovala jeho pohled na věc. Zase ten strašný únor…když tu k ní v tramvaji někdo ze zadu přistoupil, právě tak, jak si to představovala ve svých morbidních myšlenkách. Byl to on o rok starší a ona taky. Vyrostla, už nebyla takové dítě jako tenkrát. Bavili se a on to na ní viděl, najednou byli rovnocennými partnery a to ho zaráželo. Když pak odcházeli z hospody, a on jí znovu nabízel své číslo, ona ze strachu snad..“ano, z toho hloupého strachu z neznáma, kvůli té mé zabedněnosti…“ odmítla. Políbil ji na čelo tak, jak to otcové dělávají, když posílají své dcery spát, tak jak to doma nikdy nezažila, a odešel.

    A teď byl únor, byla tma a tužka dopsala, šla ven. Jezdila sem tam nocí, hledala a nenacházela, měla pocit že…ale to je jedno. Parkem procházel jakýsi muž, spěchal domů. Když tu k němu někdo přistoupil a srazil ho k zemi, viděla tu černou bundu, krátké vlasy a hranaté brýle, co dávaly obličeji pochmurný výraz…viděla tu zbraň, kterou jí loni ukazoval, když říkal, že teď dělá vymahače dluhů..tehdy se smála. Viděla tu ránu do spánku, jenom takové škubnutí a bylo po spěchu toho pána- byl konec, tik tak tik tak a čas běžel dál…Vyjekla, uviděl ji a bez váhání vystřelil, sám pak nevěděl proč. Nepoznal ji, až když ji chtěl někam uklidit, uviděl, že ještě dýchá, že je to Ester..čekala na něho.

     Ta rána přiletěla tak nečekaně, prolétla jí celým tělem a ona najednou cítila to obrovské uvolnění, všechno bylo rázem pryč. Umírala, ten pocit byl jiný než si představovala, ale o to krásnější. Hleděla na oblohu, která byla jasná a ledová. Začala jí být zima, ale bylo to krásné. Ležela na zmrzlé zemi a čekala, kdy to přijde. Sklonil se nad ní a poznal ji, neříkal nic a ona taky ne..už chápala, proč si to číslo tehdy nevzala, kdyby se seznámili blíž, tohle by se nikdy nestalo..on ji pomohl, po třetí a naposled. Najednou jí začalo být trochu teskno po životě, ale to bylo jen chvilinku, pak už jí jen zatlačil oči a odvezl z tohohle světa..