To je děs....

Ještě tak dvě hodiny... Dvě celý nekonečný hodiny, rozmrzele přemítal vědec. Sjede dolů zkontrolovat odstředivky, dopíše článek, který měl být odeslán už dopoledne, ale díky tomu kreténovi Růžičkovi, kterýho udělali ředitelem nějakým krajním nedopatřením, musel okamžitě a střelhbitě dvě hodiny sepisovat inventář laboratoře.... Pak ještě úděsná cesta narvaným metrem  plným stejně znechucených otrávených a zpocených lidí jako on.. Doma plno keců a kyselých ksichtů - nojo, pátek, počasí jak z ňákýho blbýho katalogu, všichni už venku z Prahy, a on?! Nemůže jednou přijít včas jako každej normální člověk, chudáci děti, chudák ona, vůbec nemyslí na to, jak ona s nima doma zkusí, zatímco on se chodí bavit do práce, kdyby aspoň ty prachy přines, ale to né, on si panáček musí dělat tu svoji vědu, bez něj by asi náš výzkum nejspíš zaostal kdesi na úrovni Ugandy.... Blablablabla.... Má se na co těšit, dneska obzvlášť, mají vyrazit společně s Jarkou a její povedenou rodinkou... Děsná ženská, tahle "kamarádka", jak tu si Honza mohl vzít...

Z neradostného přemítání vědce vytrhlo zpomalení výtahu. První patro?! Ježiš, kdo tady eště může bejt, všichni z vedení už bejvaj touhle dobou dávno doma, znechuceně si pomyslel a odsunul se co nejdál ode dveří...

"Dobrý den, jedete dolů?"

Si tak blbá, nebo co, ne, asi se teď vodpíchnu a pojedu zpátky nahoru, krávo! Dveře se zabouchly a výtah pokračoval v cestě dolů.

....ten hlas....

....bože, to snad není možný!! Tak TOHLE jsme tu ještě neviděli! Hmmm.... Bílá tvář zarámovaná clonou černých vlasů, oči...... uhlíky, ze kterých každou chvíli vyšlehne plamen.. Pusa jak potřísněná šťávou právě zkonzumovaných malin... Bílej plášť vpředu moc pěkně zvednutej.. A tohle - no to snad.. Ježiš... Srdce mu zlehka vynechalo.. Neuvěřitelně dlouhé nohy končily v lodičkách na jehlovém podpatku...

Z vytržení probral vědce prudký náraz. Slečna se zapotácela a pro jistotu se ho chytla kolem krku, aby neupadla. Přitiskla se k němu pevně celým svým náramně tvarovaným tělem.

'Tyhle pláště..!' letělo mu hlavou.

Slečna zabořila tvář  vědci kamsi ke krku pod vlasy. Její dech pod uchem rozpaloval i mrazil.

"Voníš," zašeptala. Horké rty se zlehounka dotkly jeho krku. Byl ztracen.. Nevěděl, co tam dělá, vůbec si neuvědomoval, kde je, chtěl jen, aby slečna pokračovala v tom, co tak pěkně začala...

"Tak pojď," řekla sametovým, lehce chraplavým hlasem. Odlepila se od něj a otevřela dveře výtahu. Nechápavě zíral do kamenné, nezvykle tmavé chodby. Pokusil se rozpomenout, jestli tady už někdy byl.

"Nebyl,"  hedvábně pronesla slečna.

???!!!

Sakra, copak umí číst myšlenky?! blesklo mu hlavou. Jen se usmála. Vzala ho pevně za ruku.

  "Pojď," řekl zase sametový hlas.

  Znovu ho posedlo to podivné okouzlení. Myšlenky se vytratily a vědec vykročil za ní tou podivnou starou temnou chodbou. Její plášť vystupoval  před ním z šera chodby. Občas se slečna ohlédla a vrhla po vědci planoucí černý pohled.

Šel jako ve snu. Míjeli řadu podivných dveří. Některé byly dřevěné, některé pobité plechem a velkými kovovými nýty.. Před jedněmi takovými se slečna zastavila. Zpod temných řes šlehl ještě temnější spalující černý pohled...

Dveře se prudce rozletěly a třeskly o zeď.

Vědci poklesla čelist...

... to be continued......         maybe...