Sbírání švestek

   Seděli jsme na zahradě a jedli švestky.. Letos byl švestkový rok, nad námi se houpaly modravé větve a švestky se válely i v trávě. Všude kolem bzučely vosy. Už dost dlouho ani jeden z nás nepromluvil, vládlo příjemné ticho. Všechno důležité bylo řečeno.

-         Bude dobrá slivovice, ospale pronesl Ryška.

- Copak piješ slivovici?, zasmála jsem se. Dobře jsem věděla, že ne. Ryška byl rodák od Hodonína, ne od Vizovic…Sem přilétl jak semínko pláňky -přišel jako voják, oženil se…a už neodešel.

-         Dyť víš…, ale bude dobrá…

A zas jsme seděli, mlčeli a dívali se na panorama Železných Hor v dálce. Zvedal se vítr, začínalo být zima, i to blankytné letní nebe ztmavlo od rána do švestkové barvy. Ze sousední zahrady sem přiletěl míč, Ryška vstal  jedním kopem ho poslal zpátky…Za zdí kluci zajásali DĚKUJEME…

  Na stole mezi sklenicemi přistál první žlutý list.

-         Ukaž, dopijeme to, dolil mi z láhve rudé frankovky.

Skleničky o sebe cinkly. – Jsme domluveni, prohlásil Ryška a upřeně mi koukal do očí. Znala jsem jen málo mužů,co mělo TAKOVÉ OČI.

Ryneček si byl dobře vědom, jak tenhle pohled na mě působí. Naštěstí to na mě už tolik nezkoušel. Byl přecejen ve věku, kdy bývá vítanější peřina, než ženské tělo. Ale zamlada:…to byla řehole, prohlásil jednou o svých vztazích se ženami.

Nechtěla bych být jeho manželka: musela mít nervy z oceli. Dřív, teď už jí to bylo asi celkem jedno. Za léta manželství se, dá říct, udělala pro sebe. Pořád ale na všechny ženy vedle manžela pohlížela s mírným despektem.

Když se při mé první návštěvě Ryšky na pokraji noci věcně zeptala: budeš spát doma, nebo v altánku s mladou paní, dotklo se mě to. A ještě víc, když Rynek s úsměvem odpálil: to víš, že s tebou, anděli, mladá paní – a zase se na mě TAK podíval – by mě ani nechtěla.

  Teprve poté jsem pochopila, že střízlivá věcnost byl asi jediný způsob, jak s Rynkem vydržet a nehodit si mašli.

   Blbec…stačila jedna věta…a já nemohla usnout. Když v domě zhaslo poslední světlo,   zkoušela  jsem se začíst do starých magazínů. Bylo hůř: četla jsem  kdo, kde,  s kým…a touha mě pálila do kolen. Teprve za hodinu se mi povedlo upadnout do zmatených snů. Bloudila jsem sadem modrých jabloní, z každé větve na mě upřeně koukaly Ryškovy oči.         Takhle to bylo se mnou a s Ryškou. V Praze na mě čekal Tomáš a půl roku klidu.Pak přišel telefon a pozvání na švestky.

-         Včera odpoledne mě Ryška přivítal na nádraží poplácáním po ramenou.Jen  počkej, holka, budeš koukat, co máme švestek, byla jedna z jeho prvních vět. Nabalím ti ještě domů. Rynečkovo nadšení pro švestky jsem nesdílela, ale vášeň pro hojnost jsem chápala. Můj děda sedlák byl taky nejšťastnější z plné stodoly.

Nenechal mě ani oddechnout, hned mě vedl na zahradu. Podvečerní slunce padalo do trávy a my sbírali a sbírali. Kousky vět jsme po sobě házeli jako švestky. - Jen ještě  zatřesu s tím stromem, a švestky padaly. Rynek měl sílu jako býk, zamlada závodně boxoval. Přestože jsem včas uskočila, jedna švestka mě trefila do hlavy…praštěná švestkou, smála jsem se.

Rynek se nesmál,ale pomalu a obřadně ke mně kráčel modrou trávou. Šel po švestkách jako Kristus po vodě… Vypadalo to…nějak divně, ztuhla jsem uprostřed pohybu a udiveně ho pozorovala. Když došel až ke mně, jednu ruku mi položil na nahé rameno a prsty druhé mi jemně pohladil vlasy:

Lístek, švestičko, lístek…mělas ve vlasech lístek…a pořád blízko mě, zase se TAK podíval.

Cítila jsem, že rudnu…Skláněla jsem hlavu…

Ďábel jeden, najednou mě pustil…pojď, stačí, sedneme si…ukázal k dřevěné lavičce před zahradním domkem.

Zaklonil hlavu a přimhouřil oči: hezky svítí, viď. Ruku mi položil kolem ramen: seděla jsem s rukama v klíně. Jakoby mimochodem řekl: Eva není doma…Pozorovala jsem vosu, jak leze po švestce a cítila na sobě upřený Ryškův pohled.

-Tomáši…, jako po smilování jsem se vrhla po zvonícím mobilu…Nic nechtěl, nikdy nechtěl nic důležitého. Řekla jsem ano, ano, ne a hovor ukončila. Vosa mezitím odlétla, švestka byla opuštěná. Rynek už na lavičce neseděl, ale dveře do altánku byly otevřené…Zastavila jsem se mezi veřejemi: - Co to děláš?, zeptala jsem se…-Ustýlám …řekl…,na, ukaž, a vzal mi z rukou batoh…- To nemusíš, já sama…chtěla jsem se protáhnout úzkou uličkou…Měl uhnout, ale neuhnul…Chtě nechtě jsem se musela o něj otřít tělem. Přivřel oči…

  Někdy už bývám taková: Co ode mě chceš, Ryško?, zeptala jsem se…

Popošel dva kroky a opřel se o veřeje…Čekala jsem na odpověď, v rukou pořád ještě prošívanou deku.

   Ohnal se po vose a pak se na mě zpříma podíval:: Tebe, švestičko, tebe chci… …ale už na to nemám…rozumíš…jsem starej chlap…

Někdo mi sen dal a zase vzal…co se to dělo…

- Ryško…dotkla jsem se jeho ramene,… já…

Jeho prst se blížil a když se dotkl mých rtů, Ryška se na mě zas TAK podíval:  - prostě to nejde…už dlouho to nejde…akcie spadly.

Sehnul se, sebral nahnilou švestku, která mu ležela u nohou, a vší silou jí mrštil proti zdi garáže. Stála jsem a dívala se, jak proti  bílé zdi zuřivě metá švestku za švestkou…Podávala jsem je…

Skončili jsme udýchaní a v objetí.

- To jsme tomu dali,  co,  řekl Ryška už normálním hlasem.

Až v Praze mě dostihl mail o tom, jak pracně zahlazoval stopy.

Ale teď jsme ještě seděli a dívali se do kraje.

Najednou zatroubilo auto: - Máš tu odvoz, vzal Ryška můj batoh…Když jsme procházeli kolem garáže, otočil se na mě a spiklenecky se ušklíbl.

Než mě objal na rozloučenou, řekl: - Přijeď zas, kdy budeš chtít…Ale radši až nebudou švestky, usmál se…a pak už mi jen mával na rozloučenou…

/31*12*2003, 23:12 hodin, pro tento rok hotovoJ)))/