|
| |
 |
Zpověď milenky - báseň nebo povídka?
Autor: Atis (Občasný) - publikováno 14.1.2001 (23:55:35), v časopise 16.1.2001
|
|  |
Zpověď milenky
Ještě se podívám naposledy na jeho auto,mizí v zatáčce a já nevím jestli nenávidím víc to auto, co mi ho odnáší a nebo jeho, že mne znovu opouští.
Proč mám v sobě tolik hořkosti a zloby? Proč mne všechno tak bolí, cítím, že nechtěně pláču. Slzy mne pálí a zároveň studí když dopadají na mou odhalenou hruď. Zhluboka vydechnu jako bych zakončila tento den a teprve teď za ním zavřela dveře. Zmateně se rozhlídnu po prázdné místnosti a začnu uklízet. Všude ho cítím, jeho vůni, jeho touhu, jeho pohled, jeho přítomnost, jeho chlad. Slyším naše hlasy: "už jdeš?" pošeptám se skrytou úzkostí.
"Víš, že musím."
Navlékáš si kalhoty a já stále ležím v posteli. Jako bych všechnu sílu přenesla do Tvého těla když tak spěšně utíkáš. Natáhnu ruku k Tobě. "Ještě chvíli, prosím..." pohlednu na něj jak nejsmutněji umím, ale spíš je to bolest než smutek, co z mých očí plane.
"Musíš mi to pokaždé dělat tak těžké, že jo..." zapnul sis pásek a letmo mi posíláš polibek.
Modlím se k času ať se zastaví, jak málo jsem si vážila chvíle s Tebou. Vstanu a stoupnu si, v zrcadle vidím svou postavu, znechuceně se odvrátím.
Pozoruji ho jak lítá po bytě a hledá všechno své oblečení. Že se nestydí. To je ta romantika z mých tajných snů, to je láska, to je muž mého srdce. Tak proč mě to tolik bolí, proč mám po těle husí kůži a je mi jak v závratích. To je láska? Ta bolest a ponížení, které si neuvědomuji... nebo je to jen bolest ze ztracených snů, ze zjištění, že takové sny neexistují.
"Tak prdelko, já jedu. Mám zimní gumy a musím jet pomalu."
Vzala jsem si župan a snažím se spolykat každé sousto přítomnosti s ním. Jak ho nenávidím a miluji zároveň - je to možné? Kdosi řekl, že nenávist je láska k někomu koho nemůžeme mít.
Stoupneme si mlčky proti sobě a díváme si do tváří, políbila bych Tě, ale vím, že to nemáš rád. Pro mou radost mne políbíš a zmizíš.
Přistoupím k oknu a skrze záclonu se dívám jak odjíždíš.
Položila jsem další dárek na poličku, poodstoupím a raduji se z pohledu na svou sbírku. Už víš co mám ráda a čím si mne získáš.
Náhle mne přepadne úzkost, samota mne oblehne a porazí mne na kolena. Jsem tu sama se sebou a mám se plné zuby. Jsem děvka, coura, zamilovaná kráva... moc se těším až přijde muž, co mne od tohoto prokletí vysvobodí. Tolikrát jsem se pokoušela milovat, ale pokaždé jsi mi zůstal - copak není úniku! Nechci jeho, hledám Tebe, Tebe v něm. Tolik mi Tě připomíná. Jenže Ty jsi odešel a po Tobě odešel další a další - úplná fronta na mé tělo. Ani jeden mi nemohl dát to co hledám, jenže já se neponaučím, nikdo mi neřekne proč.
Věřím, že mé trápení a má modlitba dolehne k sluchu Tvému, dříve než půjdu za Tebou sama.
Proč jsi musel umřít?
Druhý den mi voláš, jak se mám a jak se cítím, je mi hořko, když si vzpomenu, že už sis vybral jinou ženu se, kterou ses rozhodl žít. Raději na to nemyslím a jsem ráda, za každou chvíli cos mi věnoval. Lžu Ti a Ty zas lžeš mně a je nám spolu nádherně, každému jinak. Bolí mne u srdce, když mi oznámíš tu novinu a já nemám sílu v našem rozhovoru pokračovat. Nechtěl si mi kazit večer a společnou chvíli. Pláčeš a prosíš mne ať to pochopím, že se vlastně nic nezmění. Nevím co na to říct.
Zase budu Vánoce trávit sama.
|
|
|
