Dům v Karvinské ulici Na stráni byl plný bolestných vzpomínek na Evu a Maju, když jsem vešel do kuchyně a podíval jsem se oknem na třešně na dvoře, srdce mě zabolelo, jako by mi ho sevřeli do svěráku. Stromy byly pokryté tisícovkami růžových a bílých květů.

Maja měl třešně rád, zvlášť se mu líbil pohled na to, když byly naplno rokvetlé, pohled na ně, tak přiostřil mé vzpomínky, že jsem měl pocit jako bych dostal ránu. Chvilku jsem se opíral o kuchyňskou linku a nedokázal jsem dýchat, pak jsem po dechu bolestivě zalapal a dal se do pláče.

Po chvíli jsem vyšel ven, stál jsem pod stromy a díval se na větve nádherně přizdobené květy. Maja byl po smrti už téměř devět měsíců, ale stromy, které měl tak rád, pořád vzkvétaly a nějakým způsobem, který mi unikal, jejich existence zvěstovala, že aspoň část Maji stále žije. Namáhavě jsem se snažil tuto myšlenku pochopit -

- a třešňové květy najednou začaly padat. Ne jen pár květů. Ne jen pár stovek. Během jediné minuty se všechny květy, co jich na obou stromech bylo snesly na zem.

Nikdy jsem nic podobného neviděl. Třešňové květy prostě nepadají po tisících, když není žádný vítr. Když to přestalo, sklepal jsem si květy z ramen a vytřásl z vlasů. Podíval jsem se na větve. Na stromech nezůstal jediný květ. Od západu se zvedl mírný větřík a květy začaly kolem mých nohou vířit.

"Ne," řekl jsem, ale byl jsem, tak vyděšený, že jsem si nedokázal ani přiznat, co vlastně popírám. Odvrátil jsem se od stromu a běžel jsem do domu. A v běhu ze mě popadaly i poslední třešňové květy. Když jsem doběhl do studovny a otevřel si láhev Jacka Daniela, zjistil jsem, že pár kvítku ještě stále svírám v dlani. Odhodil jsem je na podlahu. Šel jsem s lahví do ložnice a opil se do němoty. Odmítal jsem se postavit tváří v tvář důvodu, proč se vlastně potřebuju opít. Říkal jsem si, že to nemá s třešněmi nic společného, že piju jednoduše proto, abych unikl bídě posledních let.

Moje posedlost byla tvrdá jako diamant.

*    *    *    *      *    *    *    *

Prospal jsem jedenáct hodin a probudil jsem se s kocovinou. Vzal si dva aspiriny a šel do kuchyně udělat si kávu. Podíval jsem se oknem a uviděl jsem, jak třešně září hrozny růžových a bílých květů.

Byla to halucinace, pomyslel jsem si s úlevou. Ta včerejší vánice květů, to byla jen halucinace.

Vyběhl jsem ven a podíval se na třešně zblízka. Na zemi pod větvemi se sneslo jen pár růžových a bílých květů, ne víc, než může srazit mírný jarní větřík. Vrátil jsem se do kuchyně s úlevou, ale kupodivu i s trochou zklamání. Vzpomněl jsem si na květy, které jsem pohodil na podlahu ve studovně.

Než jsem sebral odvahu tam zajít, vypil jsem dva šálky pěkně silné černé kávy. Květy tam byly, chumáček zvadlých okvětních lístků. Vzal jsem je a stiskl v dlani. No dobře, řekl jsem si roztřeseně, to ještě člověk nemusí uvěřit v Krista nebo v Boha Otce nebo v nějakého tělesného Ducha svatého.

Víra je choroba.

Kdepak, kdepak, člověk vůbec nemusí věřit v církevní dogma. Když chce věřit v posmrtný život, nemusí dokonce ani věřit v Boha.

Ale ne, počkej, jen si to promysli: není možné, že posmrtný život je zcela přirozený jev, žádný dar Boží, ale prostě přírodní úkaz? Housenka prožije jeden život, pak se promění a žije znovu jako motýl. Sakra, proč by nemohlo být možné, aby naše těla fungovala jako ty housenky: když už nejsou k ničemu, odletí duch do jiné existence? Lidská metamorfóza by pak znamenala jednoduše proměnu vyššího řádu než u hmyzu.

Pomaličku, s hrůzou a přitom s nadějí, jsem vyšel zadními dveřmi z domu a po svažitém dvorku jsem dokráčel k třešním. Zastavil jsem se pod rozkvetlými větvemi, otevřel jsem dlaň a odhalil květy.

"Majo?" řekl jsem úžasle.

Květy začaly znovu padat. Z obou stromů se proudem snášely růžové a bílé okvětní plátky, líně a klouzavě se blížily k zemi, zachycovaly se mi ve vlasech a na šatech. Lapal jsem po dechu a otáčel jsem se do všech stran.

"Majo? Majo?"

Za minutu byla zem pokrytá bílým kobercem a na stromech ani tentokrát nezbyl jediný květ.

Ani jsem pořádně nevěděl, proč mluvím nahlas:"Mám strach. Do háje, já mám strach."

A květy se začaly zvedat ze země. Vracely se na na větve, které je jen před pár chvilkami shodily. Byla to vánice naruby. Jemné plátky mě šimraly na obličeji. Začal jsem se smát. Po devítí měsících jsem se opravdu začal smát.

Cítil jsem, že Maja není ve stromech. Ale někde jistě je. Neodešel navždy. Je někde jinde - a až příjde čas, abych i já odešel tam, kam odešli on a Eva, bude jen třeba, abych věřil, že je dokážu najít, a pak je docela jistě najdu.

Moje posedlost se zhroutila s takovým rachotem, že to určitě muselo být slyšet až do Číny.

Člověk může žít třeba sto let, ale přesto je jeho dlouhý život jen pouhý soumrak úsvitu.

"Majo," řekl jsem. "Majo."

Ale už se dolů nesnesly žádné květy a za celá léta, co následovala, jsem nedostal žádná znamení. Nepotřeboval jsem je.