„A už toho mám opravdu dost!“ Vždycky když tuhle větu slyším, ať už je vyřčená kýmkoliv, dostaví se stejné realce: Ach jo, to bude zase den! Nevím, asi už to neumím ovládat.

Vinu za to nese moje profesorka biologie a chemie, i když vlastně není moje, neměla a hlavně nechtěla bych si ji přivlastňovat. Ráda to na nás řve během společných hodin, pravidelně tak 4x, 5x do týdne.

V roce prvním si naši třídu oblíbila. Oblíbila si Pavla, našeho předsedu, který by asi chodil do třídy pro hyperaktivní děti, narodit se o pár let později, ale jinak je to mimořádně chytré dítko, oblíbila si Radka nadáného chemika, který mi s přesvědčeným výrazem tvrdí „ale prosímtě, já toho umím víc než ona“, oblíbila si Marťu, která pravidelně na začátku jakékoliv hodiny jen tak řečnicky prohodí „můžu se zeptat?“, za čímž následuje sborové „NE“. Se zaujatou tváří se dokáže zeptat, jestli by „lidská samice mohla kojit třeba prase nebo tygra“-nedokáže jí neodpovědět. V roce druhém  si nás vymohla na osm hodin týdně, na víc než učí svou vlastní třídu. Ale Pavel měl pravdu, když mi na začátku roku říkal „tohle není dobrý, my si brzo přerosteme přes hlavu!“. Takto mi to vplulo do hlavy, a tak zase druhou stranou vypadlo ven. Až nedávno jsem si to, z toho kousku co mi tam zbyl, zase vybavila.

Slečna (nebo paní?) profesorka mi připadá jako přerostlá puberťačka. Ty výkyvy nálad by tomu jen odpovídaly, ale proč se mi poslední dobou zdá, že těch hysterických stavů přibývá? Změnili jsme se my nebo ona? V jejích hodinách se nechováme o nic hůře než jinde, a Pavel to své familiérní potyknutí profesorům předvádí zcela vyváženě… Někdy se tomu usměje a jindy jí to přijde zamyšleníhodné. Dokáže se půl hodiny nezřízeně smát nad leckdy dvojsmyslnými poznámkami a tu druhou nás skoro nutí sedět s rukama za zády a odvolává se přitom na své mládí, kdy to „co si my dovolujeme“, by ji ani nenapadlo, protože normalizační systém se vlastního názoru děsil. Je funkcí periodickou s pravidelně se střídajícími emoční vrcholy a propastmi v jedné osobnostní křivce.

I když sečteno podtrženo mi u ní vychází znaménko +, něco jí přece nemůžu zapomenout. Snad každý z nás má takovouto malou osobní křivdu, co jí ještě neodpustil. Moje je docela banální: Občas vyhrožuje přepadovými písemkami nebo orientačním zkoušením na malinkaté jedničky a pětky a občas to také splní. Já jsem to uměla, alespoň tenkrát. Rozdala pár pětek a ptala se dál. Znala jsem odpověď, přihlásila jsem se a odpověděla-správně (byla by na místě vítězná znělka), ale ona se zeptala ještě na další dvě a jednu podotázku, tu jsem nevěděla. A uznejte, že za těchto 90% správných  odpovědí a dobrovolné přihlášení jsem si tu malou pětku zasloužila …

„A už toho mám opravdu dost! Nemyslíte si, že to trochu přeháníte? Co si to vůbec dovolujete? Laskavě se nad sebou zamyslete!!!“ Stálo mě veškerou energii nesmát se. Koutky úst mi pocukávaly a ten křik mi bůh ví proč přišel směšný…ale svou vážnou nezaujatou tvář jsem udržela a teď se tedy nad námi zamýšlím, paní profesorko!