Je to již celý půlrok, co jsem neviděl svoji matku. Napadlo mě proto, že by bylo vhodné, abych ji navštívil, a to právě dnes. Protože bych nerad přijel s prázdnou, rozhodl jsem se, že maminku obšťastním nějakým pěkným dárkem. Ona je vášnivá ornitoložka a stále pozoruje chování těch svých ptáků. Myslím, že ideálním darem bude videokamera. Bude si aspoň moci ty své opeřence natočit. Potěšen svým vynikajícím nápadem, vydám se do města, kde dotyčný přístroj zakoupím a poté již vyjíždím z města, abych byl u ní brzy.

   Místa, ve kterých žijeme, dělí poušť. Nerad tudy jezdím. Vyprahlá krajina zde na mě působí depresivním dojmem. Mám rád bohaté barvité přírodní scenérie a ne takové hnusné mrtvé kusy země. Život tu připomínají snad jen všudypřítomné kaktusy obludných tvarů. Kromě toho mi teď nesnesitelně svítí slunce do očí, což je na zdejších klikatých silnicích poměrně nebezpečné. To má také za příčinu, že si pozdě všimnu černé kočky, přecházející přes silnici. Ačkoliv šlapu na brzdový pedál největší silou, kterou jsem schopen vyvinout, přejetí toho nebohého zvířátka již nejsem schopen zabránit. Okamžitě, jak se můj vůz zastaví, vybíhám z něho a klekám si ke kočce. Ještě se trochu hýbe. Započnu tedy s oživovacími pokusy. Ale smrt, která se rozhodla tvora pohltit, již nemohu zastavit. Odnesu tedy mrtvolku aspoň kousek od silnice, aby mohla v klidu věčně odpočívat.

   Když se rozhlédnu kolem, zjišťuji, že jsem na dosti vyvýšeném místě a celou poušť tu mám jako na dlani. Kochám se chvíli tou nehostinnou krajinou, když mé oko zachytí něco neobvyklého. Zhruba kilometr ode mne se plazí jakýsi člověk. Očividně mu dohází síly. Napadá mě, že bych měl tomu ubožákovi pomoci, ale poté spatřím o pár metrů dál supa. Sedí na kaktusu a trpělivě čeká, až se jeho kořist přestane hýbat a on si na ni pochutná. Jakýsi vnitřní hlas mi říká, že bych měl člověka zachránit. Rozhodnu se ale, že jej neposlechnu a na tento nelítostný boj s krutou přírodou se podívám. Vzpomenu si na svou matku. Tento pohled by jí jistě fascinoval. Pak mě napadne, že jí tu scénu mohu natočit na její novou kameru, bude mít jistě velkou radost. Vytahuji tedy přístroj, usedám na kamen a užasle pozoruji marné nebožákovo snažení a supovu chladnou trpělivost. Všechno zaznamenávám. Takový snímek jistě nikdo nemá. Tělo se po chvíli přestane hýbat, dravec neváhá a začíná se nerušeně oddávat své hostině. Svým velkým zobákem velice obratně vyškubává maso z těla oběti. Jsem opravdu nadšen! Nic tak úžasného jsem ještě neviděl. Matka bude radostí bez sebe.

   Když se podívám na hodinky, zjistím, že už jsem u ní měl dávno být, a tak neztrácím čas, vypínám kameru a hned vyjíždím. Po cestě jsem však nucen ještě jednou zastavit. Kousek od silnice totiž zahlédnu auto, převrácené na střeše. Po chvíli poznávám, že jde o maminčino auto. Bože, zřejmě je v něm a zraněna! Rozběhnu se k němu, ale zjišťuji, že je prázdné. Přemýšlím, kde může být, když se mě zmocní neuvěřitelně úzkostný pocit. Se slzami v očích a zatajeným dechem utíkám k ke svému vozu a vydávám  na místo té podívané, kterou jsem před chvílí sledoval. Rachot motoru vyplaší supa a já běžím ke zkrvavenému tělu. Skláním se nad chudákem, který prohrál svůj souboj se smrtí. Otočím ho čelem k sobě a v tu chvíli se začínám dusit. Obličej, který dravec ještě nestačil znetvořit, patří totiž mé matce.