Kam však tento vývoj směřuje? Co má být jeho zakončením? V naší současnosti bude snad nejmarkantnějším příkladem zdokonalení způsobu sdělování myšlenek. Komunikační sítě obalující Zemi a pokud k nim připočítáme i rozvoj dopravy a bourání jakýchkoliv překážek, vidíme stále větší složitost a provázanost systému, která je pokračováním vývoje, která je šedou hmotou lidstva.Tato hmota provádí výzkum, jehož produktem jsou stroje a nástroje, jež rozšiřují a doplňují schopnosti lidského mozku a smyslů každého jedince, čím zároveň zdokonalují a nadále zkomplexňují i šedou hmotu lidstva. Snad by se to dalo přirovnat, jako kdyby mozek byl schopen vymyslet stroj, který by dokázal zdokonalovat jednotlivé neurony v mozku, což by mělo za následek zdokonalování mozku vlastní invencí a rozbíhající se řetězec, směřující k stále větší a větší dokonalosti. Co se zdokonalování týče, není zajisté možno vynechat zjištění vědců, že náš mozek obsahuje velké množství neuronů, které prozatím nejsou využívány nebo alespoň o jejich funkcích nevíme. I tímto směrem by se mohlo dále ubírat postupující cerebralizace.

Když jsem již naznačil tento koloběh neustálého zdokonalování, vyvstane zajisté otázka, zda existuje nějaká horní limita socializace, či jak si máme vůbec představit nějaký možný konec světa?

Je možné, že lidstvo se může na Zemi dále vyvíjet několik milionů let, stejně tak je možné, že se vypraví do vesmíru a začne osidlovat jiné soustavy a galaxie. Přesto však není možno, aby se lidstvo vymanilo z konvergentní charakteru stlačující fáze civilizace, tak jak ji nastoupilo překročením pomyslného rovníku. Navíjení kosmické látky, které v nitru našich bytostí probíhá, nás vede ke stavům, které můžeme označit jako stále centrovanější.

Takto lze uvažovat o završení v rámci kolektivního hlediska. Jaké je však postavení každého jediného člověka v lidstvu a kam tento směřuje, co je jeho koncem či završením? V okamžiku, kdy se lidstvo dostalo do konvergentní fáze, kdy se stále více a více socializuje, by se mohlo zdát, že je omezena individualita člověka. Jistým způsobem ano, jak jinak, v dnešním globálním světě, kdy je nás stále více a více a jsem si blíže a blíže, ale individualita tím nezaniká, ba naopak. Nabývá stále větší důležitosti v našem směřování k druhým. Zní to paradoxně, ale můžeme uskutečnit naši individualitu její personalizací, tím, že bude stále více směřovat k druhým. Nejvlastnější střed každého z nás není na konci nějaké osamělé a divergentní cesty, shoduje se - přestože nesplývá – s bodem, kde se stýkají všechny prvky celého lidstva, jež k sobě míří, na sebe myslí, a které se navzájem svobodně sjednocují.

A jak vypadá třetí bod zmíněné centralizace, který se odehrává v kontextu kosmickém?

Představíme-li si, že na počátku koule, kdy všechno začalo, je nějaký prvotní atom, probuzený k životu velkým třeskem, do něhož se koule rozbíhá až ke svému rovníku, který již lidstvo překročilo, a v podobě noosféry teď směřuje v konvergenci k druhému pólu koule, nejde zde o opětovné fyzické stlačování vesmíru, ale jen o stlačování a konvergenci v rámci lidské noosféry k hypotéze univerzálního ohniska, nazvaného Omega, jež by nebylo ohniskem zvnějšňování a fyzické expanze, ale psychického zvnitřňování, ohniska, k němuž by měla zemská noosféra, zkomplexňovaním soustředěná, v průběhu několika miliónů let dospět.

Tento bod Omega se sice nachází mimo oblast naší zkušenosti, podobně jako prvotní atom, ale přesto bychom měli být schopni o něm alespoň něco prohlásit.

Nad tyto podmínky předpokládá Chardin ještě nutnost existence jisté podmínky vyššího řádu, totiž aby ruku v ruce s vývojem, který se reflektuje, sílily v hloubi lidské duše také důvody k životu a chuť žít…A čím blíže bychom se nacházeli očekávanému završení celého směřování, tím více bychom si uvědomovali možnost trvale uniknout hrozbě totální smrti.

Tak tedy, má-li Omega tvořit skutečný svorník noosférické klenby, musíme je chápat jako bod setkání vrcholně soustředěného vesmíru s jiným, ještě hlubším středem, který trvá sám ze sebe, s absolutně posledním principem nevratnosti a personalizace – s jediným pravým Omega…

necenzurovaná pracovní verze – členění odpovídá rozdělení českého výboru, ne Chardinovu uspořádání v originále, interpunkce místy navzdory gramatice sleduje logickou syntaxi věty, kursivou citace českého překladu