|
Na krajinu se zvolna, ale napjatě snášel soumrak. Obloha zalitá ohnivou září červánků se nám zdála nekonečná. Po nebi se rozléval krvavý západ slunce. Právě se v dálce sklánělo nad klidnou vodní hladinou. Psst... buď tiše... teď to zašumí, řekls´ tehdy a já marně čekala, že až dohasínající kotouč zkropí své paprsky v chladivé vodě, zasyčí. „Slyšelas´? Slyšelas´ to?“ Zašeptals´ vzrušeně. Nebe potemnělo. Slunce už téměř sklouzlo pod horizont. Červeň se z oblohy pomalu vytrácela a zůstala jen nachová modř. Příroda, smířená s přicházejícím šerem, se ukládala k pokojnému spánku. Rozhostilo se naprosté ticho.
Náhle se ozval strašlivý křik. Z hnízda nahoře na skále nad našimi hlavami prudce vyrazilo káně do neskutečné výše. Na okamžik ustrnulo nehybně v letu. Jeho žluté oko se zlověstně zablýsklo. Střemhlav se vrhlo někam do hlubin temného lesa. V dálce se znovu rozezněl jeho pronikavý skřek, ale pak už všechno utichlo.
Sešli jsme teď dolů do lesa. Mezi vrcholky vysokých dubů stále ještě prosvítaly poslední záblesky světla. Ale sem už se vlahá tma vplížila skoro úplně. Majestátní stromy se halily ve stínu, jejich větve se však vznešeně otvíraly tmavnoucí nebeské klenbě. Na okamžik jsme zahlédli kousíček temně fialové oblohy. Vysvitla první hvězda. Lesní pěšina nás vedla stále hlouběji. Zmijovitě se klikatila mezi stromy přes trnitá křoviska a kameny.
Po chvíli se cesta začala prosvětlovat. Blížili jsme se k lesní mýtině. Mezitím se už úplně setmělo. Nebe teď mělo barvu havraních křídel. Kulatý měsíc stříbřitě zářil a nádherně osvětloval celou paseku. Kolem dokola ji obestupoval hustý a nepřístupný les. Hebká tráva nám sahala až ke kolenům. Uprostřed se v písčité dolince ukrývalo malé jezírko. Jeho hladina jiskřila pod měsíčními paprsky a leskla se jako zrcadlo. Rozverně po ní přebíhaly drobné vlnky.
Vzduch se pojednou ochladil. Zvedl se studený vítr a rozvlnil hedvábnou trávu i koruny stromů. Na hladinu dopadly první kapky a zčeřily ji. Oblohu pročísl jasný, tichý blesk. Hvězdy na nás posměvačně zamrkaly.
| 
