Věděl jsem to dopředu. Jak by to mohlo být jiné než před těmi deseti lety. O tom, že by to mohlo být snad lepší, nemùže být vùbec řeè. Trapná první hodina, kdy se obvykle marnì snažíš předstírat nejdříve, že se ten, kdo nevíš kdo je, za ta léta téměř nezměnil a dalších pár hodin přestíráním jak Honzovi přeješ novou chalupu na Míseèkách, Frantovi milenku v Mnichově, kde tím pádem mùže ušetřit i na dietách za hotel, Marušce nově promovaného syna ( toho jejího hajzlika ještě pamatuješ když ti obleptal nějakým sajrajtem kliku u dveří) a Květě prvního vnuka. Pro nevítanou změnu strávíš I pár hodin soustrastným předstíráním smutku nad revmatickým kolenem Libušky, nepovedenými potomky Jiřiny a manželskými problemy Jardy s jeho věčnì uštěkanou obtloustlou Martou ( kruci a taková to byla štíhlá koèka, když jsme tenkrát v tom stanu.. ale nech toho raději).

A ano, bylo to přesnì tak. A víc. Víc, než jsem mohl vydržet. Vím, nejsem asi ten pravý a na ten chat “U vrby“ nemám také co chodit.

Když jsem si v duchu přehrál svoji rozluèovací řeč sestávající se hlavně z vyjádření nesmírné lítosti nad nutným odchodem “ to víte, hrozně rád bych ještìěposedìě, ale znáte to, nemocná manželka a jiné spojení už dneska bohužel nemám, dostal jsem spásný nápad a rozšířil svùj projev.

„Jitko, dej mi všechny ty pracně vyhledané adresy a žádný strach. Vím, co Ti to dalo práce je posehnat. A všechno ostatní mùžete nechat na mně.“