Jsem zmatený. Zmatený a unavený. Unavený, to je ono. Unavený ze života. Unavuje mě ráno otevřít oči a probíjet se každý den až k samému jeho sklonku, nekonečně něžnému dotyku spánku. Spánku který mě přikryje, do kterého se ponořím, abych se už nikdy nemusel probudit. Ale pokaždé se probudím. Pokaždé musím čelit skličující skutečnosti, že jsem vzhůru a budu pokračovat ve svém zbytečném, marném bytí. Bytí, které jsem dostal, ač jsem jej nechtěl.

Jsem sám. Jsem neužitečný. Vím to. Moje tělo to ví. A co je nejhorší, ví to i moje mysl. Potácím se mezi krásou samoty i její dech beroucí hrozbou. Jsem chycen mezi jejími ostny. Někdy jsem rád, že jsem mezi nimi propletený a chráněný proti lidem. Jindy chci ven, ale ostny mě nepustí a nesnesitelně mě zraňují.

Jsem čím dál unavenější. Skolující únava mě dostihuje stále častěji a dopadá na mě stále větší vahou. Chci spát. SPÁT !!! Nechte mě spát ! Chci být sám a přece součástí společnosti. Beztrestně cítit. Beztrestně milovat. Spím víc a víc. Ztrácím kontrolu nad bděním. Už si nepamatuji, že jsem usnul. Po každém procitnutí trvá déle, než si uvědomím realitu. Jednou usnu a už se neprobudím. Neprobudím se, protože nebudu chtít. Neprobudím se, protože nebudu moci.

Možná se probudím. Možná jednou. Naposledy předtím než zemřu. A uvidím vyprahlou poušť svého života. Bez kapky vody. Bez naplnění. Možná i Vy spíte. Spíte a netušíte to. Ale co je mě po tom. Já chci spát.