Básník

První

(vzpomínky)

I

      Sešli se v malé kavárně někde u kraje města.

      Byl slunečný jarní den, vůbec první, který toho roku přišel. Seděli proti sobě u malého kulatého stolku a hledali slova; svým způsobem se podobali stavitelům mostu: řeka času mezi nimi byla v ten okamžik téměř šest let široká a první slova se během roků ztratila někde v proudu. Jejich setkání po dlouhých chvílích mlčení začalo obvyklou zdvořilostí:

-Jak se máš?

A samozřejmě: -Ujde to… A ty?

První úsměvy dopadly. První rána nožem následovala jen o něco málo později (jako ostatně při všech takovýchto setkáních):

„Co děti?“

„Zatím dvě.“ (rychlé bodnutí mezi komory)

„Já…zatím nic“

„Máš teď někoho?“ (otočení nožem)

„Ne.“

Několik vět a nakonec: „Ty chceš zůstat sám?“ (vytrhnutí nože z rány)

      Netrvalo to dlouho – ještě několik posledních rychlých zásahů, už jen pár pohledů na hodinky a jediné, co z trosek mostu zbylo:

„Tak se měj.“

Muž (jehož srdce bylo již v okamžiku loučení studené - neboť rány zasadila žena) předstíral úsměv, když ta odcházela a ještě ve dveřích se otočila a řekla: „Přijď k nám třeba někdy na návštěvu.“ (vítězný tanec nad padlým tělem)

Muž pak ještě chvíli seděl a díval se na prázdné místo naproti sobě. Po několika minutách se zvedl a na stole po něm zůstala jako anonymní pomníček přeložená bankovka.

II

Denis upustil pero přímo na zem a podíval se na to, co napsal.

Hvězdičko na nebi

Maličká a bledá

Proč jsem osamělé?

Ptá se malé dítě

Smutek k němu sedá

V noci ztemnělé

Sedá do postele

Při měsíce svitu

Mísí se v něm smutek

S nedostatkem citu

Hvězdičko na nebi

Maličká a bledá

Přece mi to nedá

      Kde má přátele?

      Smutně se usmál. Hvězdičko na nebi… Pomalu došel do kuchyně a vrátil se s plechovým pekáčkem. Ze zásuvky vzal krabičku zápalek. Otevřel okno a v závanu chladivého vzduchu zapálil papír i s básní, jejíž popel se sypal do malé plechové urny na pečení. Nelitoval toho ani na okamžik. Ano; Denis byl básníkem bez srdce.

      Vyklonil se z otevřeného okna a nasál chladivý vzduch. Před ním vysoko na nebi viselo sedm bílých teček Velkého vozu a jeho obklopovala tichá melodie Bachovy Fugy, kterou si pouštěl pokaždé, když pálil své básně. Zbyla mu pouze jediná, ostatní zůstaly jen v jeho hlavě - a tam se postupně mísily se vzpomínkami; básně se Denisovi propojily se životem a ke mnoha událostem v jeho paměti přilehla některá z nich. Když poslední zbytky kouře odlétly oknem, jedna se mu vybavila a od té chvíle zůstala pevně přikotvena k veršům, které před okamžikem spálil.

      Stalo se to už před mnoha lety: seděl na střeše vedle svého otce, středně vysokého muže s našedlým knírkem, v ruce měl vodní pistoli. Mohlo mu být tak čtyři pět let – pamatoval si, že den předtím měl narozeniny a tu pistoli dostal jako dárek. Seděl na střeše a hlídkoval, aby obloha nezačala hořet. Usmál se.

      Ta scéna se mu vybavila jako v televizi…ačkoliv ne úplně; obraz v jeho mysli měl jednu vadu, totiž - Denis nebyl s to rozeznat sám sebe. Pamatoval si sice smích, ale neuměl si vybavit svůj smějící se obličej. Na jeho místě se vždy nacházela, jakkoli těžko se to dá popsat, jakási prázdná bublina, kterou doplňoval představami, jež získával z fotografií a zrcadel. Obrazy jeho paměti jako by byly pořízeny někým třetím, někým, kdo „tam“ v ten okamžik vůbec nebyl a neuměl zachytit jeho tvář. Ale proč se vlastně tolik smál…?

      Ano, vzpomněl si; otec ho našel na střeše, jak pozoruje hvězdy s pistolí a zeptal se ho tiše: proč? Denis mu pověděl - den předtím ve škole říkali, že hvězdy jsou žhavé koule na obloze. A on dostal strach, že nebe, o kterém věděl, že tam chodí dobří lidé, shoří. Otce to rozesmálo. A jak se smál, Denis začal také. Nu a tenhle dvojhlasný smích se mu teď spojil s popelem básně, která před ním ležela, a obtočil ji stejně pevně jako had obtáčí na obrazech Asklepiovu hůl. Denis se zvedl a vysypal zbytky shořelé vzpomínky do odpadkového koše.

      S pálením básní začal před čtyřmi dny; a to z důvodu, které snad někomu mohou připadat pošetilé. Před pěti dny ho totiž opustila dívka.

      Denis kdysi četl jednu povídku. Byla o muži, schizofrenikovi, trpícímu rozdvojením osobnosti, který se zamiloval sám do sebe. Den, co den si nechával na různých místech zamilovaná psaníčka, a když je později nalézal a četl, nepamatoval si, že jsou od něj. Postupně se do domnělé autorky dopisů zamiloval. Když se nakonec dozvěděl pravdu - od barmana podniku, kde si měli dát první schůzku, zjistil, že před dvěma dny tam místo zamluvil on sám, a pomalu začal vše chápat - spáchal sebevraždu skokem z mostu, na kterém našel první dopis. Pěkný příběh.

      Jak to však souvisí s Denisem? Totiž - na celé povídce byl nejzajímavější způsob, jakým autorka pojala příčinu sebevraždy: ano – schizofrenik ji spáchal ze žalu, avšak ne proto, že ztratil lásku, když si uvědomil, že objekt jeho citu neexistuje. Ne - zabil se kvůli tomu, že svou lásku nikdy nemohl spatřit, nemohli být spolu. Bylo mu lhostejné kdo je tato osoba. Důležité pro něho bylo být fyzicky s ní. Čekala by snad Penelope na Odyssea, kdyby se dozvěděla bez jakýchkoliv pochybností, že při cestě za ní zemřel (nebo hůře: kdyby vůbec nikdy neexistoval)?

      Dívka, která se s Denisem rozešla, sice fyzicky žila, nicméně být s ní bylo pro něho stejně nemožné, jako pro zamilovaného schizofrenika být s druhou částí sama sebe. Proto se cítil mizerně.

      Druhého dne po rozchodu vytáhl ze zásuvky svého stolu patnáct listů papíru a během tří dnů je jeden po druhém proměnil v popel. Patnáct básní, které se jako hadi omotaly okolo jeho života, vzpomínek na okamžiky v blízkosti tváře, jíž si nemohl vybavit.

      Zavřel okno a posadil se na pohovku. Na stěně vlevo od ní visela velká fotografie muže s lehce šednoucím knírkem. Ach ano, uvědomil si Denis, otec mu také velmi scházel. Ani on už však nebyl dosažitelný.

      Zavřel oči; náhle se cítil velmi unavený. Spánek přišel pomalu, snad odpuzován neklidnou myslí osamělých lidí.

Druhý

(mnohé hlasy)

I

Temná noc, kterou porušil jen závan větru

Bestie rána se k nám žene zběsilou rychlostí

Už není mnoho času, líbám tvé rty, ale

Chuť tvého těla je přehlušena sladkostí tvé bolesti

A k cíli zbývá už jen pár metrů,

napsal Denis a spálil. Byla to vzpomínka na jeho první milování s  (nyní už bývalou) přítelkyní.

Tramvaj se dokolébala na zastávku a Denis vystoupil, rozhlížeje se po okolí. Včera v noci, když nepřicházel spánek, dlouho přemýšlel. Už dříve podezříval lásku z toho, že je pouhým šidítkem, které zakrývá nedostatky (asi jako hustá pěna zakrývá mouchu v kávě), ale teď měl v rukou poprvé přesvědčivý důkaz. Láska s časem mizí, jediné, co zůstává je tělo. Uvědomil si, že mu nechybí jeho dívka jakožto duše, ale coby tělo. A s tím poznáním z něho spadl stud i ostýchavost, se kterou se potýkal celou cestu až k zastávce u jejího domu. Chtěl se dozvědět, proč o to tělo přišel; a o zlomené ruce se mluví lépe než o zlomeném srdci.

Ponořen v myšlenkách došel na roh ulice, odkud už byla vidět zahrádka jejich rodinného domku. Věděl přesně, co řekne.

Jen nečekal, co uvidí.

II

      Muž se posadil do starého křesla doprostřed obývacího pokoje a napil se z lahvového piva, které si přinesl z lednice. Zapnul televizi. Hodiny na zdi vpravo tiše odtikávaly svůj čas a muž přemýšlel; televizi pustil naprosto zbytečně, nesledoval ji.

„Proč to jenom dopadlo takhle?“ uvažoval.

Když mu minulého dne bývalá žena položila otázku: „Ty chceš zůstat sám?“, spustila v jeho mysli proces, připomínající tlakování parního kotle. „Ty chceš zůstat sám,“ omílalo se v nevědomých oblastech jeho mozku stále dokola a dokola, dokud ta věta nezasáhla i vědomí.

„Proč jsem zůstal sám?“ ptal se muž sám sebe a upíjel z lahve, nenacházeje odpověď (ostatně, ta ani nikde poblíž nebyla); jen tázáním prohluboval své trápení.

„Co jen budu dělat?“

Dopil láhev a v náhlém přílivu hněvu ji hodil od sebe.

Zasáhl poličku, která se zřítila k zemi - a s jejím dopadem se bytem náhle rozezněla melodie z romantického filmu Love story ze sedmdesátých let; láhev nechtěně zasáhla malý hrací přístroj ve tvaru gramofonku, který na poličce ležel bez povšimnutí přes deset roků. Melodie muži něco připomněla. Ten zmateně hleděl na přístrojek a rozpomínal se na svou matku, která, když ještě bydlel s rodiči, hrávala tuto skladbu na klavírní křídlo. Ach ano, rodina mu chyběla.

Jenže už byla dávno pryč, jako všechno ostatní. Pokojem se rozléhala pomalá, smutná melodie a muž přemýšlel.

„Co budu dělat?“

Venku zatím nadcházel večer.

III

      Těžce dosedl do křesla a podíval se na vypnutou televizní obrazovku jako by ji viděl poprvé v životě. Denis byl zcela ohromený. Ani po více než půlhodině cesty zpět domů a celých čtyřech hodinách přecházení po bytě se jeho stav nezlepšil. Podíval se na mobilní telefon ležící na stolku vedle a snažil se potlačit zoufalý hněv, který se mu zdvíhal v hrudníku.

      „Proč mi to udělala?!“ míhalo se mu v hlavě (ačkoliv ve skutečnosti otázka zněla: „Proč se to stalo právě mně?!“) společně s větou „takhle to dopadnout nemělo!“ Prach jsi a v prach se obrátíš, jako by se mu snažil vysvětlit sám život v tom okamžiku a škodolibě dodával: a nikdy, nikdy, nebudeš víc než ten prach, který mi občas křupne pod nohama, rozumíš? Denis uchopil telefon a poslal jej jediným švihem přes celou místnost. „Proč mi to udělala?“ zakňučel. Smutek se v něm začal mísit s nedostatkem citu a výsledkem byl rostoucí vztek. „Proč?“ vykřikl. Připadal si být tím nejublíženějším člověkem na celém světě.

      Ale současně s Denisem vykřiklo či zašeptalo stejnou otázku v různých jazycích a různých dialektech těchto jazyků několik dalších stovek lidí po celém světě: chudý čínský rolník se ptal –proč- má další dceru, jeho soused se ptal –proč- mu zemřel syn, německá dívka –proč- má právě tudy vést silnice a ještě mnoho dalších (ovšem - odpověď dostala sotva polovina z nich). Denis, prožívající svou malou situaci, se stal jen jednou tváří ze zástupu dalších.

    Nevěděl, že dnes už nikdo netrpí sám. Je nás na to příliš mnoho.

Tohle jsou jen stébla trávy

Na ně slunce svítí

Nikdo z nás je nevidí

Přemýšlím, co cítí

 

Rostou tiše na poli

Nikdo je neruší

Jen brouci je vidí

A pletou si je s lesem moruší

 

Nikdy ničím nepohnou

Kromě kousků země

Nezanechají stopu

Jen v zemi a ve mně,

      napsal a nespálil Denis, protože to byla vzpomínka na to, jak je opustil otec. Ale to se stalo už dávno.

Třetí

(plynutí)

I

      Jen několik chvil poté, co Denis sešel do vestibulu metra, spatřil jej starý bezdomovec a s rozčileným výrazem ve tváři k němu přiběhl, ukazujíc na pero v jeho ruce. Denis bezděky o krok ustoupil.

Ráno vstal brzy - v noci nemohl (ostatně už přes týden) dobře spát a potřeboval přijít na jiné myšlenky. Podíval se na stůl ve svém pokoji a rozhodl se vrátit do knihovny půjčené romány, beztak se tam bez přečtení válely už čtrnáct dní. Mimo to – už dlouho si chtěl přečíst Zločin a trest od Fjodora Dostojevského, snad bude mít tentokráte štěstí a kniha bude na skladě k vypůjčení.

Rychle se oblékl a vyrazil. Stejně jako občasné výsvity slunce i příjemně chladný vzduch venku mu udělal dobře.

Ležím v posteli, držím horký čaj

Sleduju pavouka na stropě

Říkám mu, jsou ti na stopě

Maj´ tě a dobře tě znaj´

Co budeš dělat, ty pavouku?

      Ty osminohej strašidelnej

Užitečnej brouku?

Noční můry maj´ i hmyzi

A ty to moc dobře víš

Tvoje tělo je jako skrýš

To v ní ten strach mizí

Pavouk ale neposlouchá, nerozumí lidské řeči

Tkaním sítě značí – neměj obavy

Říká – vidím ti až do hlavy

To v ní se v noci brečí

Ne v tý mý

Kývl jsem hlavou a dopil čaj

Za chvíli usnu

Za chvíli mě maj´

Sakra - bojím se,

shořelo jako vzpomínka na zlé sny, kvůli kterým Denis před lety nemohl téměř měsíc spát. Jenže to už bylo také dávno.

Když nastupoval do tramvaje, stala se mu zvláštní věc. Přistoupil k předním dveřím prvního vozu, protože tam stálo nejméně lidí; ale přehlédl nastupující stařenku, která s holemi pomalu překonávala schody. Denis čekal; nijak nepospíchal, hodlal nastoupit až za ní, ale ona, když se dostala nahoru, se na něho obrátila a tichým hlasem mu řekla: „Promiňte“.

Okamžitě se začal stydět (přestože nebylo zač). Zadrmolil něco jako „nic se nestalo“ - jenže  pocit studu se tím ani trochu nezmenšil. Bylo mu staré paní strašlivě líto; proč se omlouvala za to, že jí její tělo neposlouchalo jako zamlada, byla to snad její chyba? A Denis si uvědomil, že po lásce nezůstává ani tělo. Pantha rei, vše plyne. Vše odplývá.

Zbytek cesty se snažil na stařenku nepodívat.

V knihovně překvapivě nebyla fronta. Vrátil knihy bez problémů a databáze v počítači tvrdila, že Zločin a trest je k dispozici v jednom absenčním výtisku. Rychle se zvedl a šel k regálům, kde se kniha měla nacházet. Cestou narazil ramenem do zamračeného muže s hlubokými kruhy pod očima a nějakým románem v ruce, který se ani neotočil - jen cosi naštvaně zavrčel. Ani Denis se nezmohl na odpověď. Zločin a trest v regálu chyběl, Denise však napadlo prohlédnout i cizojazyčné knihy; mohli mít výtisk v angličtině.

Neměli - avšak u cizojazyčné sekce na zemi leželo pero. Rozhlédl se, nikdo v okolí nebyl. Pokrčil rameny a vzal jej do ruky, aby ho prozkoumal; vypadalo poměrně draze, ale při bližším ohledání si všiml, že má ulomenou kovovou sponu, kterou se přichycuje k papírům. Schoval jej do kapsy a opustil hlavním východem knihovnu.

Zpátky domů se rozhodl jet metrem, vzpomínka na stařenku ho odradila od cesty tramvají. Přešel k sestupu do podzemní dráhy a vydal se po schodech dolů, pohrávajíc si se svým nálezem.

-Zahoď to pero! vykřikl starý bezdomovec a ukázal na pero v jeho ruce třesoucím se prstem, když doběhl na místo.

Denis se zarazil; zaskočen a nepřipraven, zmohl se pouze na nesmělé:

- Prosím?

Bezdomovec dál ukazoval na pero v Denisově ruce: - Zbav se toho pera!

- Cože?

- Zbav se toho pera! naléhal muž.

- Mého pera?

- Ano!

Denis nechápavě a vylekaně zavrtěl hlavou: - Proč bych se ho měl zbavovat?

- Proč!?, vykřikl bezdomovec.

- Ano, proč?

Muž zaváhal. – Ty…nebudeš mi věřit, řekl vyhýbavě, - nikdo mi nevěří…

- Budu vám věřit, ujistil ho Denis. - Tak proč bych ho měl zahazovat?

- To pero - je začarované, ztišil bezdomovec hlas.

- Prosím?

- To pero.

- Ano?

- Je prokleté.

- Tohle pero?

Bezdomovec si promnul rukou, kterou nemířil na pero, čelo a zopakoval: - Zbav se ho. A dodal: - Nepřinese nic dobrého!

-  Mé pero?

- Ano.

- Je prokleté?

- Ano!

      Denis zaváhal, přesvědčil se, že mluví s šílencem:

      - Jak je prokleté?, zeptal se opatrně a nenápadně se rozhlížel, kdo by mu případně mohl pomoci.

      - Prosím?

      - Jak je to pero prokleté?

      Bezdomovec se na Denise podíval a zamračil se: - Jak?

      - Ano.

      Muž upadl do rozpaků. – Totiž… Já… Já, nejsem si úplně jistý, zamumlal.

- Prosím?

- Já…si nemohu vzpomenout.

      - Je tedy určitě prokleté?

      - To ano! Poznal jsem ho.   

      - Určitě je to ono? nahlodával dál jeho přesvědčení Denis.

      - Zbav se ho. Prosím. Přinese ti jen neštěstí, věř mi. Je pro-

      - Novináři! ozvalo se náhle ze stejného schodiště, jímž původně sestoupil Denis. - Zase obtěžuješ lidi?

      Mladý muž kolem třiceti let v béžovém svetru přiběhl k bezdomovci a pohrozil mu prstem.

      – Omlouvám se, pane, obtěžoval vás tou svoji historkou? podíval se na Denise.

      Bezdomovec vydal bezmocné zaúpění. – To není historka!

      Denis pokrčil rameny. Muž ve svetru zavrtěl hlavou a řekl mírně: - Ale novináři… To už je…čtvrté pero? A jenom za tenhle měsíc. Nezdá se ti, že jich je nějak moc?

      Starý muž přimhouřil oči. – Svět je plný prokletých per, řekl.

      Denis znovu pokrčil rameny: –Nic mi není a chtěl odejít.

      Bezdomovec se k němu znovu otočil. – Chlapče, zbav se ho! Opravdu. Jenže Denis už byl na odchodu.

      Starý muž se za ním díval, dokud nezmizel na eskalátoru. Celou tu dobu vrtěl hlavou.

II

Když muž odemykal dveře svého bytu, rameno ho stále ještě bolelo; jak do něj jen ten kluk mohl vrazit tak nešikovně! Nadcházely poslední tři týdny jeho života a on je začne s pohmožděným kloubem… Položil knihu Zločin a trest, kterou si půjčil v knihovně, na stolek a došel si do lednice pro pivo.

A jak ho usrkával, upřesňoval v duchu svůj plán. Ano, hned zítra začne. Půjde do půjčovny vozů a půjčí si sportovní Audi; prohlížel si ho tam ostatně už alespoň stokrát. V zaměstnání si zařídil týdenní dovolenou, což sice nestačí, ale, zkrátka, na konci týdne se uvidí. Večer půjde na thajskou masáž a pak…usmál se, pak do bordelu. Převalil to slovo na jazyku jako bonbon s likérem uvnitř. Bylo mu přes čtyřicet let, ale nikdy se do bordelu neodvážil. Někdy si představoval, jaké by to mohlo být – představoval si naprosto anonymní, sobecké uspokojení - avšak vždy ho něco zastavilo. Vždy? Ne. Teď už ne. Znovu se usmál a otevřel půjčenou knihu. Další věc, ke které se, ačkoliv chtěl, nikdy dřív nedostal - Dostojevský. Pohodlně se usadil do křesla a začal si číst.

Tři týdny štěstí. Pak se uvidí.

Usnul hned jak položil hlavu na polštář.

Čtvrtý

(žádná lítost)

I

      Zdálo se mu o tom celou noc. Nic příjemného. Ne, nebyla to noční můra – byl to zkrátka jen velice nepříjemný sen. Denis se ocitl znovu před rodinným domkem své bývalé dívky; a znovu viděl, jak se objímá a líbá s tím úplně neznámým mladíkem, kterého viděl před dvěma dny poprvé v životě. A co bylo nejhorší: viděl ji, jak se směje.

      To ho zasáhlo nejvíc. Byl to vlastně přirozený obranný reflex, touha po pomstě: pokud vám někdo ublíží, přejete si, aby i jemu bylo ublíženo; Denis podvědomě (a snad i vědomě) doufal, přál si, aby trpěla; aby se trápila přinejmenším stejně jako on. Ale ona se smála. Ráno se probudil rozesmutnělý a v hlavě mu zazněla věta: „Takhle to skončit nemělo…“

Nebude utíkat

Není už kam a s kým

Tramvaje jezdí hned sem a hned tam

Za oknem baráku je vidět smutný stín

Ruku má na skle a pláče, je sám

 

Poslední okno, kde ještě svítí svíčka

Ostatní lidé už šli dávno spát

Postavě za sklem se zavírají víčka

Sotva si ještě stihne něco přát,

      byla Denisova spálená vzpomínka na jeden dávný večer.

      Po obědě se mu nálada trochu zlepšila. Znovu vyndal z kapsy bundy v předsíni ono „prokleté“ pero a vyzkoušel jej na čistém papíře. Psalo krásně – klouzalo po stránce jakoby samo a výborně se drželo v ruce. Denis list pokreslený zeleným inkoustem zahodil a vzal nový; musel na lekci angličtiny ve škole napsat krátkou povídku na téma: automobil a nové pero ho k tomu doslova vybízelo. Chvíli ještě přemýšlel a pak se pustil do psaní.

      Povídka se jmenovala Crash a když Denis přestal v polovině, aby si odpočinul, byla víceméně o tom, jak mladého chlapce srazí auto, když přebíhá silnici, a o řidičových výčitkách. Denis spokojeně mlaskl a položil pero na papír.

      Procházky mu vždy dělaly dobře a dneska obzvlášť. Pomalu z něj padal všechen smutek, který nastřádal snem v noci, a Denis šel dál a dál. Ani si nevšiml, když došel ke stanici metra.

II

      Ano, to bylo ono. Muž vyjel z půjčovny automobilů stříbrným vozem a na rtech mu hrál sebevědomý úsměv. První položka na seznamu splněna. Thajská masáž byla rovněž domluvena a v noci…muž se opájel svou představou. Nemohl se dočkat. Přidal plyn a motor před ním zaburácel spoutanou silou.

      Otevřel okénko a pustil rádio. Úsměv mu náhle zmizel z úst.

       Melodie z filmu Love Story se na něj vyřítila jako nečekaná přeháňka o jarním dni a zasáhla ho víc, než by si byl mohl připustit.

      V očích se mu objevily slzy; neviděl na silnici.

III

      Sanitka s hadem obtočeným kolem hole na dveřích zahoukala na výstrahu a dav okolo se rozestoupil. Denis slyšel jen tlumené hlasy říkající v takovéto situaci obvyklé věty – „asi infarkt či co“ a „ten už to má, chudák, za sebou…“ Veden zvědavostí, prodral se do popředí hloučku, stojícího u ambulance a strnul údivem. Na zemi tam v bezvědomí ležel starý bláznivý bezdomovec, který se mu minulého dne snažil namluvit, že jeho krásně píšící nové pero je prokleté. Ještě včera…a teď z něj pomalu odcházel život. Proč, byl už snad tak starý?

      A Denis si uvědomil, že i on umírá. Když bude mít štěstí, bude žít možná ještě šedesát let; a to na promarněný život nestačí. Ach ano - tváří v tvář míjejícím vteřinám a minutám řeky času se rozhodl, jak nejlépe uměl; už žádná lítost. Ano. Bude žít dál. Umře až jako starý! Vběhl do silnice, aby se dostal na druhou stranu, někam dál od umírajícího, okolo něhož se vznášel tak nepříjemný oblak smrti.

      Když udělal třetí krok, srazilo ho stříbrné Audi.

      Samozřejmě nestihl uskočit. Náraz byl obrovský; auto ho za zvuku klavíru vyhodilo do vzduchu jako crash-testovou figurínu a Denis dopadl s křupnutím na prach na zemi o více než osm metrů dál s polámanými kostmi a protrženou levou plící.

      Přistál přímo pod nohy starší paní, která šla s francouzskými holemi zřejmě na krátkou zdravotní procházku. Jednu z holí jí vyrazil z ruky a ta s kovovým cinknutím odskočila od stěny domu vedle. Jakmile dopadl, ucítil podivnou, tupou ospalost – a okolí jako by se proměnilo v řídké mléko. S obrovskými obtížemi zvedl hlavu a podíval se na ženu nad sebou. Vybavila se mu scéna z tramvaje; omlouvající se stařenka však v jeho vzpomínce náhle neměla tvář; místo ní se ve vzduchu vznášela neprůhledná bublina nejistoty. Denis automaticky dosadil sám sebe: podíval se na vyděšenou ženu a nezřetelně zamumlal:

      -Promiňte.

      A najednou už nebylo nic.

Na břehu Seiny stál obr

Zabíjel malé děti

Přicházely k němu po řadách

Přistupovaly v pěti

 

A s každým zabitým dítětem

Obrovi slza stekla

Až přišla malá holčička

A před obrem poklekla

 

Tichým hlasem se zeptala

Smím-li si něco přát

Nezabíjejte mě, pane, prosím,

Někdo mě má rád

 

Na břehu Seiny stál obr

Z očí mu tekly slzy

Zabil holčičku a šeptal

Moc mě to mrzí…

IV (epilog)

      Objevil se na místě, které nikdy dřív neviděl. Dopředu až na horizont se táhla prašná cesta, po jejích stranách stály různé domy.

      Za sebou uslyšel povědomý hlas. Denis se otočil.

      „Už jsem si vzpomněl, chlapče.“

      Bezdomovec stál na cestě jen pár kroků od něho a usmíval se.

 (15. 11. 2003)