Všechny tři výstřely ho zasáhly do břicha, jeden protrhl játra, druhý ledvinu a třetí prošel, aniž by zasáhl důležitý orgán. D. padl na zem a svinul se tou bolestí do klubíčka.

Muž, který střílel, k němu pomalým krokem přišel a podíval se na jeho ležící tělo. Chvíli mlčel a pak řekl tiše. „Doufám, že budeš umírat dlouho a pomalu, ty hajzle.“

D. nic nechápal. Kulky v jeho briše mu působily krutou bolest, ale důvody střelby? Netušil. „Přece se tohle nemůže stát jen tak,“ uvažoval zmateně. „Proč po mně vystřelil, proč si přeje, abych trpěl tolik dlouho a umřel?“ Ne, to nedávalo smysl. D. se otočil, chtěl vidět muži do tváře. Musel znát jeho jméno. Ačkoliv se cítil slabě a břicho měl sevřené, pomalu a zřetelně vyslovil otázku. „Kdo jste?“

Muž s kouřící pistolí nad ním mlčel. „Copak si mě už nepamatuješ?“ odvětil po chvíli. D. na něj pohlédl. Nikdy toho muže neviděl, tím se byl jistý. Muž se pohrdavě zasmál, D.-ovi (i když zmáhanému silnou bolestí) však neunikla nervozita v jeho hlase.

„Jsem P-,“ začal, ale zarazil se; spatřil D.-ovu tvář a zalapal po dechu. D. v jeho tváři uviděl zděšení. Muž se roztřásl.

„Proboha, kdo jste?“ zašeptal.

D. ležel v kaluži krve a v jeho mysli, dosti zmatené a tápající, se vynořila zoufalá myšlenka. „To je omyl. Je to jen omyl!“ pomyslil si. Zatočila se mu hlava a z jeho děravé ledviny a protržených jater tekla další krev a rozlévala se po ulici. „Je to jen blbý omyl!!!“

P. s pistolí v ruce se stále slabě třásl a střídavě svíral a otvíral ruku beze zbraně. D. se mu díval přímo do očí, nemrkal, v duchu hodnotil svého vraha. „Tak tys` mě zabil? Ty? Nevypadáš na to, nevypadáš, do tebe bych to neřekl. Proč jsi to asi jenom udělal,“ uvažoval.

P. se podíval na krev u svých bot. „Panebože,“ zašeptal. D. mrkl. „Odpusťte mi. Já nechtěl. To jste neměl být vy. Panebože, panebože,“ zopakoval. Pak se podíval na pistoli ve své ruce tak, jako by ji viděl poprvé v životě. „Panebože“ a odhodil ji na druhou stranu chodníku.

„Odpusťte mi to. Panebože.“

A rozběhl se pryč.

D. ležel na chodníku a poslouchal vzdalující se kroky. Nemohl hýbat nohama ani rukama, jen otvíral a zavíral ústa a šokovaně hleděl před sebe. „Je to jen omyl!!!“ Chtělo se mu křičet a vstát a odejít, protože on, D. přece nemůže umřít omylem. Ne D., on ne (!).

Uslyšel kroky. Objevil se vedle něj muž. „Panebože!“ uslyšel. „Panebože, co se vám stalo?!“ D. zachrčel. „Co se mi asi mohlo stát, ty chytráku,“ zakřičel v duchu, ale necítil se na to, aby větu vyslovil. „Mám v těle tři díry, to se mi stalo, tři díry chápeš?!“

Neznámý k němu přiklekl a dotkl se rány, kterou způsobila kulka trhající ledvinu. Byl zjevně vyděšený. „Proboha.“ Zíral na ruku mezi jejímiž psty se valila krev a zašeptal: „Jen klid, klid. Ležte.“ Divoce se rozhlédl kolem. „Jsem K-,“ začal, ale zlomil se mu hlas a vyšlo z něj jen zachroptění. D. mu zachroptěl na  oplátku. K. se otřásl, krev mu tekla do rukávu, jak se snažil ucpat ránu prsty. „Jen klid, buďte v klidu. Ležte,“ mumlal a nešikovně šťoural D. do ledviny. „Jen klid, klid.“ Pořád mluvil. „Měl jsem schůzku s nějakým Počátkem. Tady. Panebože. Nejste Počátek? Jen klid, klid.“

D. zakašlal a zavrtěl hlavou. „To K. chtěl zabít Počátek,“ blesklo mu zmatkem v hlavě docela jasně. „Ne mě. K.!“ Zrak se mu zkalil, už neviděl zřetelně. Před očima měl bílou mlhu. Několikrát se nadechl a prudce vydechl, aby ji rozehnal, ale nepomáhalo to. K. mu sahal na ledvinu a on krvácel víc a víc. „Panebože,“ pomyslil si, „on mě zabije.“ Hned si ale vzpomněl: „Ne, to Počátek mě zabije.“ Mlha před jeho očima houstla a D.-ovi se začalo chtít spát. „Počátek mě zabije a K. se mi snaží zachránit život. To je ironie.“

D. si zoufale uvědomil, v jak nesmyslné situaci se ocitl. „Přece neumřu takhle…takhle omylem,“ napadlo ho vyděšeného: „Musí to mít nějaký smysl!!!. K., K.…K. jako Konec! Ano, Počátek je začátkem mého konce, kterému se Konec snaží zabránit!“ D. se slabě (na víc už mu síly nestačily) usmál. „Ano!, ano!!!, to je ono!“ Odhalil obrovské tajemství.

I přes zvláštní a obrovskou únavu, která mu ovládala ústa, se podíval na K., který už boj s krví a ledvinou vzdal a seděl sklesle na zemi vedle něj, a jako ve snu se ho zeptal: „Jak se jmenujete?“ K. se mu podíval do očí.

D. ležel a zbývaly mu poslední chvíle, než měla krev úplně vyplavit život z jeho žil.

„Je to Konec,“ uvažoval horečnatě: „Musí to být Konec. Nemůže to být nikdo jiný. Musí to tak být, protože já nemůžu umřít tak nesmyslně. Kdyby to nebyl Konec.“ Posledními zbytky sil v sobě se soustředil na K.-ova ústa a na slova, která ho ještě moha zachránit, K. se nahnul, viděl, že D. umírá, chtěl mu odpovědět, ale bál se, že už ho neuslyší. D. zavřel oči. K. se nadechl. D. v duchu visel na jeho ústech. Všechno záviselo na těch ústech. Ta ho ještě mohla zachránit. K. se přiblížil, až se rty téměř dotkl D.-ova ucha. D. se napjal. K. zašeptal:

„Jmenuji se Kühnl.“

D. zemřel. Netrvalo to dlouho, jen dvě, tři minuty, Počátkovo přání se nesplnilo. A ani to vlastně tolik nebolelo.

Kühnl vedle něj seděl ještě několik minut, než se rozplakal.

Nalevo od něj se na nějaké zahrádce ve větru třepotaly sněženky, malé bílé květiny. D.-ovo tělo leželo napravo od nich a ještě kousek dál seděl on.

Byl krásný jarní večer.

4. 4. 2003

Praha