Viktor = vítěz

I když už bylo k ránu silnice sálala stále horkem a já nevěděla jestli je mi nevolno z únavy nebo z nedýchatelného horka. Zastavila jsem na dalnici nabrat benzín a trochu se probudit. Byla jsem už dost ospala a hlava se mi točila únavou. Postavila jsem si kafe na střechu auta a pozorovala muže co si tankuje benzín. Nijak mne nezaujal, ale byl to jediný člověk široko daleko.

Soustředěně se díval na pumpu a náhle jeho zrak sklouzl na mne.

Ten pohled mi rozťal celé tělo vejpůl, kelímek, z něhož jsem usrkávala kávu jsem křečovitě zmáčkla až praskl a horké kafe vyteklo do ruky, bolest jsem nevnímala, byla menší než jizva, kterou mi tento člověk kdysi udělal. Nevnímala jsem nic jen jeho pohled. Musel mne poznat, ale i přesto se choval klidně, ani sebou necukl, možná se mýlím a snad mne ani nepoznal.

Celá jsem se rozklepala. Zamknul nádrž a odešel od auta, v tu chvíli jsem vystřelila jako drak, nasedla do auta a vyrazila pryč jak nejrychleji bylo možné. Doufala jsem, že mne nepoznal a že to třeba ani nebyl on. Tolikrát jsem v představách snila, že ho třeba potkám a řeknu mu jak ho stále miluju a věřím, že to co udělal mělo svou příčinu a budu se chovat tak jak mne to sám učil. Ne, city, ale s rozumem. Mé auto nebylo silné jako jeho a tak jsem tušila, že světla, která se ke mne přibližují jsou z jeho auta.

Rozbrečela jsem se strachy a zachtělo se mi čůrat. Vždyť tohle se stává v kýčovitých knížkách a levných filmech.

Ano, byl to on. Přejel mne a jel dál bez známky přibrždění. Mé oddechnutí muselo být slyšet až na druhé straně zeměkoule. Dojela jsem v pořádku domů. Jak jsem mohla být tak hloupá, jak jsem si mohla myslet, že to byl on. Vždyť je mrtvý.

Za týden když jsem si sedla ráno do auta, měla jsem za stěračem lísteček s reklamou. Natáhnu ruku abych ho sundala a odhodila.

Papírek se však otočil a já spatřila něco, co se mi stalo osudným.

Byl to vzkaz, už jsem byla zase v jeho moci, už mi vládnul a já tušila, že to naše setkání nebylo určitě náhoda.

V pátek večer jsem jela na místo určení, bála jsem se, ale zároveň se na něj moc těšila, taková směsice pocitů se nedá tak jednoduše popsat. Možná je to má poslední noc, ale když tenkrát zmizel chtěla jsem umřít a od té doby, se nejsem schopna citově usadit. Zamilovala jsem se do něj ještě dříve než jsme se poznali. Oba jsme k sobě zapadali jak dvě kostičky z puzzle, vytvořili jsme společně nádherný a nevšední obrazec lásky. Nic jsme si neslibovali a já žila jen z toho co mi on byl schopen dát. Nejcennější byla jeho pozornost, vládl mi a byl můj vládce a já jeho věc, o kterou se sentimentálně staral jak malé dítě. Byla jsem jeho šperk, kterým si krátil dlouhé chvíle a zdobil svou prázdnou duši a on byl můj Bůh. U něj jsem přestávala myslet a všechny starosti jsem přenechávala jemu, s ním jsem byla v bezpečí, nikdo mne nemohl ohrozit.

Odbočila jsem na úzkou silnici, byla tma a auto už jsem nepotkala nejméně hodinu. Bála jsem se a samota mne tížila, byla jsem pozorná a ani jsem nevnímala rádio. Na kraji silnice stálo auto a mělo rozsvícené parkovací světla, pomalu jsem za ním zastavila. Ruce se mi klepaly a strach mi nedovolil rozhlédnout se. Vystoupila jsem a přistoupila k jeho autu.

Nebyl tam - to mu bylo podobné. Chtěl, abych se utopila ve svém strachu a dal si na tom pořádně záležet. Vzrušoval ho pocit bezmoci a rád pozoroval svou obět jak se trápí.

"Viktore?" zašeptala jsem.

"Nebojím se Tě, vím, že to setkání nebylo náhodné. Nechceš mi ublížit, že jo?"

"Svlíkni se!" zašeptal těsně za mnou. Jeho hlas mi rozproudil krev, poznala bych ho mezi všemi a nemohla jsem uvěřit, že ho znovu slyším. Chtěla jsem se otočit, ale jeho pevné paže mne chytli za ramena a nedovolily mi to.

"Tady?" zděšeně jsem vykřikla.

"Poslouchej!"

"Proč jsi mi to udělal? Chtěl Ti někdo ublížit, lhal jsi mi?"

"Mlč!" z ramen mi odhrnul ramínko. Začala jsem se neochotně svlékat.

Posléze mi zavázal oči (asi kravatou) a otočil k sobě. Prohlížel si mne a ani se nehnul. Styděla jsem se, ale byla jsem tak šťastná, nejraději bych skákala radostí do nebes a přitom skákání bych mu skočila i kolem krku a zulíbala. On dokázal napětí a touhu prodlužovat, že jsme po sobě toužili neustále. Byl krásný a při jeho hlase se mi podlomily kolena, padla jsem na štiplavý štěrk. Objala jsem mu poslepu nohy a přitiskla se k nim. "Slíbil jsi mi, že budeš pořád se mnou a odešel si, došlo mi Tvé parte a ..." rozbrečela jsem se.

"Nefňukej, však Ty jsi taky moc dlouho netruchlila. Za čtrnáct dní po té jsi už měla milence a pak dalších dvanáct na to. Jsi mi odporná."

"Já..." vzhlédla jsem k němu a i když jsem měla přes oči pásku,

představila jsem si jeho tvář. "... chtěla jsem zapomenout. Jestli jsi mne sledoval, tak si musel vědět jak moc jsem trpěla, jak jsem chtěla umřít, miluju Tě." nastalo ticho, pak jsem se ho pustila, strhla si pásku z očí. Podívala se do tmy zahalenou tvář. "Byl jsi u mne a nechal mne trpět... jak si mohl!"

"Mlč, nesnaž se svou vinu překroutit."

"Neměl si to dělat."

"Nebylo to kvůli Tobě, musel jsem zmizet."

"Ha, práce!, Tuším v čem si jel. Nevěřil si mi?! Nikdy bych nic neprozradila, raději bych umřela sama, než tě podvést."

Rozčílil se a popadl mne, překroutil mi ruku a odvlekl ke svému autu, doslova mne do vnitř hodil. "Zůstaň tu a ani se nehni."

Byla jsem nahá, ale vedle mne byla připravená deka. Zahalila jsem se do ní. Mé oblečení hodil do svého kufru a pak mne svázal ruce a nohy, párkrát mne pohladil po těle a šoupl mne tam taky. Zavřel kufr a já zběsile kopala do karosérie. Teprve teď jsem dostala strach, přestala jsem mu věřit a nedovedla jsem si představit, že umřu.

Hrála jsem si se smrtí, ale nejsem žádný hrdina. Brečela jsem a stále opakovala jeho jméno. Nad sebou jsem znovu zahlédla jeho tvář a v ruce injekci.

"Já mám strach, prosím neubližuj mi, miluju Tě, prosím!"

"Neboj se princezno, musím, Tě převést přes hranice, takhle to bude nejlepší.Budeš něžně spinkat a probudíš se v mém novém království, mám tam pro Tebe spoustu hraček a spoustu dobrůtek. Budeš jak v ráji a já také."

Píchnul mne jehlu do ramene, hrozně jsem se bála, ale chtěla jsem mu věřit. Něžně mne hladil do té doby dokud neusnu. Cítila jsem jak se ke mne naklaní a olizuje mi z ramene krev. Pak mne líbal na pootevřená ústa a cosi šeptal o tom jak už budeme navždy spolu a já mu protentokrát věřila neměla jsem na výběr. Žaludek se mi sevřel a vraceli se mi hořkosladké vzpomínky na náš vztah.

Mé auto našli hned na druhý den i s klíčkama v zapalování. Už mne nikdy nenašly.