Vzpomínky na Nainu

 (5. část povídky)

Uvnitř se topilo ve starých kamnech. Oheň domácky praskal a všude byl cítit kouř z před chvílí vzníceného dřeva. Asi nejsem normální, ale od dětství mám tenhle odér rád.  Kdo by si ještě před nějakou tou hodinou pomyslel, že tu budou dnes stará kamna roztápět! Není divu, že po takové letní odmlce si troufla blafnout trochu toho kouře, než se umoudřila a začala hřát.

U kamen seděl děda Janega, pár štamgastů obsadilo stoly, ze kterých měli ten správný výhled po celém výčepu, ale jinak tu bylo nezvykle prázdno. Došlo mi, že lidé asi kontrolují následky pohromy a zachraňují, co se dá.

Byli jsme s Martou oba prokřehlí a unavení, tak jsme si přisedli ke starému Janegovi k roztopeným kamnům. Jen pokýval hlavou, zabafal z fajfky a zamručel: „No tak poďte, poďte, mládeži.. Už  tu začíná bejt hezky teplíčko vod těch kaborek,“  a dál se díval kamsi do neurčita.

Objednal jsem si dvojitý grog a čaj s rumem pro Martu. Stačila chvilka a příjemné teplo se mi začalo rozlévat celým tělem. Marta se vrněla vedle mě, očividně jí bylo teplo také příjemné a jak jsem se po očku po ní díval, její nazlobenost z mé odpolední nepřítomnosti byla ta tam. Nechtělo se nám ani moc mluvit, byli jsme oba unavení a bylo tak příjemné se věnovat jenom horkému voňavému hrnku, který mezi tím před nás postavil vnuk starého Paly. Jenže mysl dědy Janegy zaměstnávaly nějaké myšlenky, se kterými se potřeboval někomu svěřit.

Díval se na nás, bafal z té své věčné fajfky a poznenáhlu se rozpovídal: „Ty seš Fajmonův vnuk, co. Pamatuju si tě jako malýho kluka, když si sem jezdil za dědou na prázdniny. No jo, tvuj děda. Starej Fajmon byl dobrej chlap, enom měl v životě smůlu. Eh co, to se může stát přeci každýmu z nás..“

Nevěděl jsem kam s očima, hovor o dědovi mi byl nepříjemný. Měl jsem dědu rád a dobře jsem věděl, že leží spoustě zdejších lidí v žaludku. Nechtěl jsem se dozvědět nic, co by mě pak vnitřně užíralo. Ale Janega jakoby to věděl, rychle pokračoval:

„Chodíval k nám na kus řeči, měl rád povídačky naší stařenky. Ona toho věděla víc než ostatní lidi, ale povídalo se o ní, že je bláznivá. Eště, že nedala na lidský řeči a žila svůj život. Tvůj děda se k ní choval jinak, než ostatní. Vždycky  jí přinesl něco na zub, to ona ráda, dal si kafe a poslouchal její vyprávění. Jak sem řek, byl to hodnej chlap, ten tvuj děda, ať si říká kdo chce co chce. Nevěř nikomu.“

Ulevilo se mi. Počáteční obavy se rozptýlily a Janegovo klábosení mi přestávalo vadit. Nebyl upovídaný, dělal dlouhé pomlky a věnoval se té své fajfce. I Marta se tvářila, že jí vyprávění starýho dědy Janegy docela zajímá.

Děda bafal a mezi těmi obláčky se zase rozpovídal: „Ten dnešní den přines spoustu vody. Stařenka by řekla, že se Naina někde zapomněla.“

„Cože? Co to říkáte?“ Vyvalil jsem oči na dědu a tvářil se jako naprostý pitomec.

„No, pamatuju tu velkou vodu, dokonce ještě větší, ta dnešni je jen takové zdvihnutí prstu. Ale při velké vodě se tu Křetínka dokázala tak rozparádit, že si to to z těch dnešních mladejch málokdo dokáže uvědomit. Slepice, ba co slepice, i celý králíkárny plavaly rozvodněnou řekou, zachraňovali jsme jako kluci tu havěť a voda měla takovou sílu, že si vzala i Fanouša Hájíčkovýho.. To byla velká voda.. Přestali jsme chodit do školy a pomáhali doma, ne jako dnešní děcka, co je doma posadí k televízi nebo k vídeu a hezky tu hačejte, my to s tátou dáme dopořádku…Škoda toho Fanouše..“ Zamyslel se děda.

Znovu jsem se vrátil k tématu. „Dědo, co jste to povídal, kdo to je Naina?“ Snažil jsem se tvářit neurčitě, ale děda mě měl hned prokouknutého. Přečetl jsem si to v oživlém ohledu jeho bezbarvých očí.

„Jsi jako tvůj děda, taky dokázal hodiny poslouchat stařenku, jak vypráví o Naině.. Měli je za blázny oba dva. Někdo se jim smál a někoho rozčilovali, ale co.. Jak jsem řek, tvuj děda byl hodnej člověk.“

„Kdo to je ta Naina?“ Zapojila se najednou do hovoru i Marta.. Nevím, jestli její dobrosrdečnou duši zaujalo útržkovité vyprávění starého dědy, nebo samotné téma, ale děda se k ní otočil, jeho oči dostaly pojednou barvu trnek a ústa se rozhovořila…..

„Naina je mocná paní. Je to paní vodního perlení, rozkazuje vodě a ta nespoutaná voda ji poslouchá jako beránek. Žije ve spoustě světů, který jsou všude kolem nás, ale my je nevidíme.. Ale ty světy jsou. Věř, děvče, stařenka o nich vyprávěla, dokázal jsem sedávat u kamen a poslouchat ji celé hodiny. Nevím, kde k tomu přišla, ale život potom přines spoustu okamžiků, který jí dávaly za pravdu. Nevím proč, neumím to vysvětlit, ale ty světy prostě jsou, jako že já jsem starej Janega…

Vlastně všechno, co zprvu vypadalo jako pohádka, nakonec žádnou pohádkou nebylo. Jak jsem řek, ještě, že si žila stařenka svůj život a nedala na lidský řeči. Vyprávěla všelijaký povídačky, ale když šlo o vodu, povídala o Naině. Tady Křetínka se občas vylije, ale nebývá to často. Takovej potůček a jak dokáže ničit a zabíjet. Ale stařenka povídala, že Naina na vodu dává století pozor… Ale čas od času se zamiluje, to se v ní narodí tahle lidská slabost a ať je jejíma rodičem kdo chce, Naina se chová jako malá zamilovaná holka a zapomene na své povinnosti. Ani Tylity, její sestra, ji nedokáže přivést zpět.

Ještě, že Naina zná svý povinnosti a vždycky se vrátí zpět. Jenže pokaždé jí to trvá jinak dlouho. Někdo, jako Naina,  by se prostě neměl nikdy zamilovat. Nerozumím tomu, ale stává se to, tak jako přicházejí ty povodně.. stoletý, dvacetiletý.. Menší či větší, podle toho, jak se Naina zamiluje.. Podle toho, na jak dlouho ji ten někdo odvede od jejího úkolu. Od úkolu velet vodě, dávat jí rozkazy a prostě ji usměrňovat, dohlížet na ni. Ale Naina, ať už je jaká je, je jako všechny ženský.“

„Jaký jsou ale ty ženský?“, byla zvědavá Marta.

„Dovedou milovat, děvenko. Stejně, jako nenávist je důležitým citem, tak láska je tím nejdůležitějším. Jenže Naina má svůj život, kam city nepatří. A tady vznikají všechny ty problémy…“