|
Spoutaná byla země,
v tisíci ledových obručích,
dusila sílu v sobě
ráno se toulalo v oblacích.
Ta čistota a klid,
bezzedný smutek, samota.
Do dlaně hvězdu můžeš vzít,
chybí ti ovšem odvaha.
A sestoupila náhle z luny
čarodějka mocná,
z očí jí ukáply dvě slzy,
a nyní jest tu řeka.
Ze sněhu náhle vyvstal květ,
pláně jsou dále bělavé
v dáli začal skřivan pět,
zavoní sněženky poprvé.
Kvést začli dávno mrtvé stromy,
slunce svítí nějak tepleji.
Čarodějka v hebké trávě chodí
a rosu chytá do dlaní.
Kousek ze svého úsměvu,
dá modrým zvonečkům,
růže si řeknou o něhu,
pro víly má návod k tanečkům.
Bylo tu jaro, probuzení,
všech květů něžné pohlazení.
Čarodějka u vodopádu sedí,
s láskou na své dílo hledí.
Smutno však v jejím srdci je,
samota jejím trápením,
za úsměvem ji ukryje,
usíná v slunku poledním.
|
|
|