Jen dva měsíce, jen dva pitomý měsíce! to přežiješ, co to je oproti roku, proti celýmu životu.

HOVNO! SERU NA TEBE! JE TO DELŠÍ NEŽ ROK, DVA PITOMÝ MĚSÍCE JE STRAŠNĚ DLOUHÁ DOBA! TO NENI CHVÍLE, CO TI PROBĚHNE PŘED OČIMA A PAK SE PROBUDÍŠ A ZJISTÍŠ, ŽE TEĎ BUDE VŠECHNO DOBRÝ! NIC NEBUDE DOBRÝ! A TÁHNI NECHCI TĚ TU! VŮBEC MĚ NESMÍŠ SOUDIT! PROČ JSI JAK OSTATNÍ? VŽDYŤ PATŘÍME K SOBĚ! SVINĚ!

No tak Lilitho, uklidni se, už jsi ublížila dost.

Tak takhle se hádaly ty dvě duše. Jedna dobrá a jedna špatná. Obě měly v sobě něco z té druhé, protože špatné je upřímné a dobré si občas pravdu nepřipouští. Jak je rozeznat, víte všichni nejlíp. Mezi nima leželo jedno tělo. Kolem byla tma. Rozprostírala se všude v místnosti. Tam se vešla akorát postel a stůl, o který tělo zakoplo, když hledalo záblesk světla z klíčové dírky nebo světlo zpode dveří. Zatemněná okna? Ne, žádná okna. Kdepak může být? Jak dlouho spalo? Proč je taková tma? Oči nevidí... sluch se zesílil. Slyšelo akorát hukot z topení a občas jakoby dutou ránu odněkud. Připadalo mu, že snad ze všech stran. Tísnivý pocit, kde je? Dřív bylo zvyklé na volnost. Slyšet tak zpívat ptáky a šumění listů v korunách stromů, sedět někde u vody a moct do ní položit ruku - cítit, že je mokrá - osvobozující pocit.

Dostanu se odtud někdy? Jak dlouho už tu jsem? Tolik zvědavosti najednou. Kdyby byl všední den, tělo by svojí fantazii vůbec nezapnulo. Teď je to však jiné. Musí přece najít únik. Hledání je někdy lepší než jeho výsledek, nyní by stál výsledek za to. Duše se hádají, zesiluje se jejich naléhavost. Nutí tělo ležet jako přibité na posteli a nic nedělat. Stejně už prohledalo všechny zdi i to topení už našlo. Ven, prosím ven... Jak dlouho tu ještě budu? Kdo mě tu uvěznil? Duše se přestávají hádat, asi jim dochází síla. Jsou unavené. Jakpak vypadají? Má cenu se na ně dívat? Dobro je krásné, špatné je krásnější... Tělo je nádherné, je součástí přírody, z přírody vzešlo, do přírody se také vrátí, i když civilizace ho trochu zdegenerovala a zmátla.

Jednou zase uvidí slunce. Sladký konec? Ne, ne, ne, už si vzpomíná: kde je druhé tělo? Tomuto tak drahé? Vrátí se ještě někdy? Uvidí ho ještě?

Oh, ano, vrátí se, jednou ho zase uvidíš.

Musí ho vidět. Musí, musí, musí, musí a tělo věří. Věří, protože víra je silná a může pohnout skálou. Duše ustrnuly, lekly se a zmizely... tělo je zamrazilo. Pohnul se kousek stropu a světlo jej zabalilo do konejšivé záclony. Víra pohla stropem :o)