|
| |
 |
zranění
Autor: slavek (Občasný) - publikováno 19.2.2001 (11:33:28), v časopise 20.2.2001
|
|  |
Stařičká šestadvacítka vyjela z Hostivaře. Standa bojoval se slzama nerovný boj. Věděl, že mu pomohou, chtěl brečet, ale NĚCO mu v tom bránilo. Něco, co snad ani nemá jméno a tvar. Proč ve všem Oldu viděl? Ve všem. Podíval se na střešní okno vozu. Kdyby ho otevřel, ozvalo by se bzučení? Ne.. Tenhle vůz nemá tyristorovou výzbroj. Venku je zima. V srdci taky. Hodiny si zvolna odklepávají své minuty a do sluchátek discmana se ozývá lahodný hlas H. Hegerové. "lásko prokletá..."
Jen šedý opar očních víček, od slzí promoklých.
Tiché výkřiky ze slovíček, jež nesmyl chladný líh.
Co zbývá tichých útěků do prázdna ulice?
život dal místo salámu, ztvrdlé krajíce.
Ta ruka co dřív držela Tě a tolik s jí chtěl mít
dnes jinde hladí, zahřívá, a cítí srdce bít,
ač přeješ lásce lidí dvou co oba je máš rád,
bez síly, vůle, vítězství, nechceš se dále prát.
V každém malém obrázku, ta tvář se vybaví,
a chvilka krásných nadějí, jak kámen šedavý
víra, touha, naděje a těžké zklamání,
ochablá ruka úderu se příliš nebrání.
Zas trpíš se svou samotou a víš, že musí být
jen netušíš zda sílu máš, své slzy osušit,
a zvednout se z té špíny, kam zase svržen's byl
zda do života dalšího, máš ještě trochu sil.
Ten příběh nemá viníka, je trestem života.
Odsouzený bez podmínky, rozsudek - samota.
A srdce které skomírá, ač tluče stále dál,
šťastně vždycky umírá, ten kdo se žíti bál.
|
|
|
