V dětství nás učili nenechat se příliš ovlivnit vzhledem. Tvrdili nám, že krása duše je přednější než krása těla. Platí to však v životě? Vždyť na světě je tolik 'dokonalých' lidí! Číhají doslova na každém kroku připraveni kdykoli zaútočit na naše sebevědomí. Čerstvě zvolené desetileté královny krásy vzhlížejí k dlouhonohým modelkám obývajícím titulní stránky časopisů, herecké idoly na nás pomrkávají z filmového plátna... I rodinka z reklamy na zubní pastu si snad jen odskočila z přehlídkového mola. A všechny ty rozzářené tváře jako by říkaly: 'Jsme tak mladí, krásní a šťastní! Jak snadné je být jako my.' Jistě, stačí jen použít inzerovaný krém proti vráskám či nový přípravek na hubnutí... Nepomáhá to? Nejste své snové představě o moc blíž? A je vůbec možné vyrovnat se přeludu? Vždyť jsou tak neskutečné, tyhle produkty týmu špičkových vizážistů, plastických chirurgů a fotografů! Ne každý si to však uvědomí a člověk tak snadno propadne pocitu méněcennosti. Není se ostatně čemu divit, neboť dnešní společnost se zdá být vzhledem doslova posedlá.

Pohledný člověk má už při seznamování nespornou výhodu, a to schopnost zapůsobit pozitivním prvním dojmem. Ať už si to připouštíme nebo ne, lidé nás do jisté míry ovlivní svým zevnějškem dříve, než vůbec promluví. A v tom spočívá hlavní problém – není možné každého důkladně poznat a přesvědčit se tak o jeho duševních kvalitách. Je přece pohodlnější utvořit si na danou osobu názor na základě jejího andělsky nevinného pohledu či křivých zubů.

Dalo by se říct, že hezcí lidé jsou svým okolím lépe přijímáni a měli by tedy mít výhodu i při hledání zaměstnání. Ale co ti ostatní? Jsou předem odsouzeni k neúspěchu? Pro modelky, sekretářky či třeba letušky je příjemný vzhled takřka povinností. Patrně se také s žádostí o nový účes neobrátíme na někoho, kdo by sám nutně potřeboval rozsáhlou kosmetickou úpravu. Na druhou stranu však nažehlený kostýmek a rudě nalakované nehty lékařky nijak nezmírní hrůzu z nadcházející operace. Naopak může pacient získat dojem, že dokonalý make-up leží dané ženě na srdci víc než jeho zdravotní stav. A dobrou knížku stejně neodložíme jen proto, že se nám nelíbí autorův velký nos. To však samozřejmě není důvod přestat se o svůj zevnějšek starat. Myslím, že v rámci možností by se člověk měl snažit vypadat co nejlépe, třeba jen pro vlastní dobrý pocit.

Při výběru partnera hraje vzhled také jistou roli, jsem však přesvědčena, že většina lidí nepovažuje fyzickou dokonalost za podstatnou pro trvalé soužití. Atraktivní člověk má sice nepochybně více příležitostí k seznámení, hrozí však nebezpečí, že v zástupu ctitelů přehlédne toho pravého společníka pro život.

Ještě štěstí, že na krásu neexistuje univerzální měřítko. A tak i ten, kdo nesplňuje všeobecně uznávané 'ideální' parametry, má celkem reálnou šanci v životě uspět, i když z něj třeba nebude filmová hvězda. I když, kdo ví... Vzhled koneckonců můžeme změnit. Takže nám možná přece jen nelhali – krása duše je přednější...