|
TŘETÍ DO PÁRU
Bylo to na konci listopadu, kdy počasí už nestálo za nic. Holé větve stromů se tyčily proti obloze plné mraků, vítr s nimi tančil a ohýbal je k zemi, města šedla a venkov se topil v bahně. Dny byly deštivé a noci chladné a voněly po čerstvém sněhu.
Její den byl pátek a toho chtěla taky náležitě využít.
Postávali u baru, on pil, a to, že tím zasévá bouři, ho nenapadlo ani při čtvrté skleničce whisky.
Ona si dlouze vyprávěla s přítelkyněmi, chichotala se, důsledně pomlouvala své nepřátele a přitom ho pozorovala a hlídala.
“Moc piješ,” řekla mu jednou vyčítavě a pak se na něj po zbytek večera mračila. Vlasy měla pečlivě stažené a lehce namalované rty tiskla nazlobeně k sobě. Vypadala přísně a to se mu vůbec nelíbilo.
Proplouval skrze cigaretový dým, hledal své kamarády a dlouze s nimi rozprávěl o nedůležitých věcech.
Pak se přiblížila půlnoc.
“Chci už jít domů,” řekla a vpíjela se mu do očí.
Než stačil něco odpovědět, odtáhla ho skupinka dobrých přátel k výčepu kde dostal velkou sklenici piva a rozkaz pokračovat v debatách. Jen na ni z dálky výmluvně pokrčil rameny. Nazlobeně ho pozorovala a neřekla ani slovo.
V půl druhé, když už ho veškeré povídání přivádělo k šílenství, seděl osaměle u prázdného stolu, zamyšleně se na ni díval a s jistým ulehčením si postupně uvědomoval, že mu vlastně nepřipadá až tak nesnesitelná. Čas od času se na ni usmál a ona mu odpověděla tím, že si ho nevšímala.
Když se pak společnost začínala rozcházet a loučit, zneklidněla.
Chvíli se významně dívala na hodinky a pak na něj a zase na hodinky a pak využila jeho momentální duševní otupělosti a řekla “Odchod.”
“Tak jo,” bez výhrad souhlasil a usměvavě ji políbil a ona ho popadla a odtáhla ven. Věděla, že musí jednat rychle. Jeho opilých kamarádů tam zůstalo ještě dost, a to ho mohlo svádět k náhlé změně rozhodnutí. Bylo jí víc než jasné, že nechat ho tam vysedávat ještě o hodinu déle by znamenalo jít pak domů sama.
Ulice byla prázdná a kosmická a elektrické lampy ji barvily do oranžova a z nebe padaly kapky deště. Vítr foukal a cuchal její pečlivě stažené vlasy. Vzduch voněl po sněhu a on ho s radostí polykal.
Cesta městem byla dlouhá. Divoký listopadový vítr všude kolem nich vyhazoval z povalených popelnic papíry a igelitové pytlíky a posílal je nahoru do atmosféry.
Pak se najednou zastavili u domu stojícího na rohu ulice, otevřeli těžké vstupní dveře, proběhli ztemnělou chodbou a zastavili se až přede dveřmi bytu. V tu chvíli ji miloval a několikrát jí to taky řekl a ona se jen hihňala a říkala mu, ať moc nekřičí.
Vytáhla z kapsy klíče a začala odemykat a on se na ni udiveně díval.
“Rodiče tu nejsou,” řekla na vysvětlenou. Byl pátek.
Než jí mohl položit několik dalších otázek, stačila mu sebrat vítr z plachet.
“Myslíš, že bych tě sem brala, kdyby byl doma otec?” řekla trochu nazlobeně.
Na to nic moudrého odpovědět nemohl a proto již raději mlčel a spiklenecky za ní vklouzl do temného tichého bytu.
Procházel se mezi pokoji a pak se zeptal, jestli by mu nedala něco ostřejšího k pití a ona místo toho ukázala na ložnici a řekla, ať tam počká, že se zatím v koupelně umyje.
Natáhl se do velké široké postele, hlavu zabořil do měkkého polštáře a když se pak vrátila, oblečena jen do spodního prádla, ležel nehybně pod peřinou a pravidelně oddechoval.
Rodiče nebyli doma a ona si rozhodně takovýto konec večera nepředstavovala.
Zhasla světlo, vklouzla za ním do postele a chvíli přemýšlela. Pak do něj několikrát šťouchla a čekala, až se probudí. Dlouze a vášnivě ho políbila, aby jeho přechod k vědomí trochu uspíšil a.
Venku za okny vítr prudce ohýbal větve stromů a noc jejich stíny malovala na zdi ložnice.
Hlava se mu motala, cítil se zmatený a když si všiml, že si sundává podprsenku, nepřivítal to zrovna s nadšením. Ale miloval jí a věděl, že teď nemůže znovu usnout. Žádný pořádný chlap nechodí v těchto chvílích spát a on se jako pořádný chlap cítil, jen si ale nebyl jist, jestli má dost sil.
Přivinula se k němu, jemně se ho dotýkala a líbala ho a pak svůj nápor pomalu stupňovala a rafinovaně přecházela do dlouhého zničujícího útoku. On však stále zůstával v brance což ji po chvíli dost rozhořčilo. Mírně se od něj odvrátila a vyčítavě se mu zahleděla do očí.
“Co to s tebou je?”
Nechápavě pokrčil rameny.
“Nevím. Asi jsem dost unavenej.”
“Já ti říkala, abys tolik nepil. ”
“Vždyť jsem nepil.”
“To vidím.”
“To teprve uvidíš,” pokusil se zvrhlý úsměv a pevně se k ní přitiskl. Věděl, že to teď nemůže jen tak vzdát. Začínal se nad ním stahovat přízrak trapnosti a prohry a on se jej ze všech sil snažil odehnat pryč. Hladil ji a líbal a pak ji svlékl a nepřestával a nepřestával a minuty utíkaly a pořád se nic nedělo, což ho děsilo a zneklidňovalo. Začal být nervózní. Veškerý pečlivě budovaný strategický útok se stále dokola a dokola hroutil jako pyramida z karet.
“Hele, nech to,” řekla mu po chvíli rozmrzele a odstrčila ho.
“Proč?”
Trpce se zasmála.
“Co je?”
“Tohle nemá žádnou cenu.”
“Dej mi ještě chvíli čas a pak uvidíš věci.”
“Jo, už jsem ti dala dvacet minut a neviděla jsem ani ň.”
“To chce trpělivost.”
“Jenže ta už mi teď došla .”
“Ty to říkáš, jako bych byl impotentní nebo co.”
Mlčela a oblékla se zpátky do kalhotek. Pak přes sebe hodila peřinu a otočila se k němu zády. Byl pátek a ona se cítila znechucená a uražená.
“To snad není možný,” vztekle zabručel a rozmrzele se díval do tmy. “To chceš teď jít jako spát nebo co?”
“Jo.”
Vše se v něm bouřilo a cítil se odkopnutý jako stará konzerva. Zároveň byl poněkud vyvedený z míry. Nikdy před tím se mu podobný krach nestal. Pořád dokola si opakoval, že vypil moc alkoholu, tím to jistě bude, moc whisky a piva, to přece nedělá dobrotu… v hloubi duše mu ale vrtal červ pochybností… vždyť přece tak na mol zase nebyl, co když je problém přece jenom jinde… cítil se trapně a bezradně a jako děsivé monstrum se před ním začínal jevit okamžik, kdy nebude mít v sobě ani lok a přesto se mu to třeba stane znovu. To už se pak bude moci vymlouvat jedině tak na horoskop.
“A proč jsi mě teda před tím vzbudila, když se teď chceš najednou sladce vyspat?” řekl po chvíli a díval se při tom na stíny větví pohyb ující se po zdi.
“Protože jsem myslela, že budeš trochu použitelnej.” pomalu mumlala skrze usínající ústa.
Chtěl jí odpovědět něco pořádně jadrnýho a sarkastickýho, ale pak si uvědomil, že ho nic nenapadá a tak trpitelsky mlčel a přemýšlel. Ležel bez hnutí dlouhé minuty a hodiny, díval se do stropu a snažil se ze sebe setřást pocit nemohoucího starce.
Noc se mezitím nezadržitelně přibližovala k ránu a tma v pokoji bledla a světlala.
Poslouchal jak vedle něj spokojeně oddychuje, ponořena kdesi hluboko ve svých snech. Ten její klid, s jakým dokázala usnout, ho mírně rozčiloval. Opilost z něj však postupně vyprchávala, což se ve všech směrech ukázalo být dobrou zprávou. Kdykoli se k ní totiž na chvíli přitulil, cítil, že se vrací zpátky, že vše zas začíná být takové, jak má. To mírně rozjasnilo jeho zachmuřené myšlenky. Vycítil, že teď má šanci tu trapnou noc rozmetat na kousíčky a odfouknout pryč… zároveň si chtěl taky dokázat, že ten problém byl opravdu jen ve vypitém alkoholu. Jeho sebevědomí bylo mírně narušené, a tak chtěl jednou pro vždy zamezit svým pochybnostem.
Trochu s ní zatřásl až se mu podařilo přivést ji zpět k vědomí.
“Zlato,” láskyplně zašeptal.
“Co chceš?” ospale zabručela a mírně se k němu natočila.
“Už jsem zase při síle,” pyšně pronesl.
“Hm, gratuluju,” řekla nezúčastněně a zabořila se zpět do polštáře.
“Klidně můžeme…”
“Ne.”
“Ne?” taková odpověď ho vyvedla z míry.
“Nemám teď náladu.”
“Ale vždyť předtím jsi přece tak moc…”
“Teď jsem unavená. Chci se vyspat.
“Ale přece…”
“Ne. Dobrou noc.”
“Snad dobrý ráno,” pronesl sám k sobě sarkasticky, chvíli mlčel a pak se vzmohl na poslední útok.
“Takže když tobě se chce, no, tak já prostě musím… ale když pak chci pro změnu já a ty zase ne, tak mám prostě smůlu a konec. No to je teda fajn. Vždycky musí bejt po tvým,” hořce pronesl, hodil s sebou na polštář a zlostně pozoroval rozednívání.
Žádné odpovědi se mu ale nedostalo. Její nahá ramena se pravidelně pohybovala nahoru a dolů a dávala mu tak na srozuměnou, že veškeré debaty skončily. Při každém výdechu navíc mírně zafuněla, což mu lezlo pořádně na nervy a postupně ho dovádělo k až nepříčetnosti. Začal být neklidný čím dál tím víc. Pod peřinou mu bylo horko, na tváři ho šimraly její rozpuštěné vlasy a když se rozhlížel po ložnici, zdálo se mu, že ho stěny nepřátelsky pozorují. A pak, kdykoli se v myšlenkách vrátil k ní, pocítil, jak jím pravidelně projela vlna zlosti a zhnusení.
Nakonec vylezl z postele a zachmuřeně se oblékl. Chvíli stál na místě a přemýšlel co dál a pak najednou, v mírném záchvatu sebelítosti, se rozhodl nenápadně vytratit z bytu. Doufal, že až se ta mrcha ráno probudí v prázdné posteli, uvědomí si, jak se k němu sobecky zachovala a bude se trápit výčitkami.
Tiše proplul do chodby, přičemž to narazil na její podprsenku válející se na koberci. S kyselým úšklebkem ji odkopl, obul si boty a opatrně odemkl. Ve chvíli, kdy vzal za kliku a mírně otevřel dveře, se spustil ten největší randál, jaký kdy v životě slyšel. Cinkalo to a rachotilo a ječelo a pískalo a chraptělo a bouchalo. Ten hluk byl tak nesnesitelný, že málem vyletěl z kůže. Rychle dveře přibouchl, čímž mu ke své velké úlevě učinil přítrž.
Provinile se kolem sebe rozhlížel a hledal příčinu toho podivného poplachu.
“Co se stalo?” slyšel ji volat z ložnice.
“Nevím, chtěl jsem jít ven a najednou…”
“Asi jsi zapomněl vypnout alarm.”
“Jo,” chvíli přemýšlel a chodil kolem dveří a pak konečně uviděl tu skříňku se spínači schovanou vedle věšáku na kabáty a zavolal směrem k ní, “to bude asi tím.” Několik tlačítek přepnul do polohy ´vypnuto´ a pak se sám na sebe pořádně zlobil, že to takhle pokazil.
“A kam vůbec jdeš?” uslyšel jí v zápětí.
“Já… chtěl jsem jen… zajít koupit něco k snídani. Mám děsnej hlad. Chceš něco?” vysoukal ze sebe a čekal, jak se to ujme.
“Jo. Můžeš mi přinést jogurt?”
“A jakej?”
“Jahodovej. Nízkotučnej.”
“Hm,” zabručel a vyšel z bytu. Proběhl temnou chodbou bez oken až k těžkým vchodovým dveřím, jimiž se protáhl na ulici.
Když kráčel po chodníku, listopadový vítr se mu proháněl ve vlasech a co chvíli mu je smáčel velikými kapkami deště. Krčil se ve svém lehkém podzimním kabátu, který ještě ze včerejší noci zůstával načichlý kouřem, díval se do země, vyhýbal se blátivým kalužím, v nichž se utápělo tlející listí a ve své zachmuřené hlavě se věnoval dalším sebelítostivým úvahá m. V samoobsluze pak koupil několik koblih s marmeládou a jeden velký kelímek nízkotučného jahodového jogurtu a celou cestu zpátky si pak pohrával s myšlenkou, že s ním někde práskne o zem... | 
