A pak to konečně bouchlo
Svět vyvrátil se z kořenů
A lidi chodili kolem
Jakoby se nic nestalo
Nebylo nic a čemu rozumět
Nezlobím se na vás
Kámen mne zalehl a řek jsem si:
Tak toto je ta Propast!
Nevím už jak dlouho to trvalo
Tato sloka je nejdelší
Co se tam dělo nelze vypovědět
Žádnému člověku v žádné básni

Nad lesy páry smíchu letí
Zabijte mě, zbabělé boží děti! 
Proč vy ctnostní teď vzdalujete se mi
A necháváte samotného v pusté zemi? 
V mrtvém tom lese svitlo trivium:
Insania-Victoria-Suicidum!
Na ty dvě nemám proto blázen jsem
(Všecko je na hovno povídá Kazatel)

Tak sypala se pomalu ta stará líná milá věž,
těch ran bylo víc, znovu a znovu
Vrostlý do kamene slyšel jsem: Běž! Běž!
Mlátil jsem hlavou do prázdného stolu
Nikoho to už nebavilo
Mě ze všech nejmíň, to mi věřte
A nemizelo to nevyprchávalo
Do prdele bozi ďábli lidi běžte!

Můj hade, kdo tě ubil holí?
Můj orle, kdo tobě spálil křídla?
Můj tygře, kdo oblék kůži tvojí
Můj leviathane, pročs mi nezazpíval?
Má Hvězdo - vílo nejdražší
Kde tys proboha byla?
Tolika jmény já volal tě
Já nevěděl, že v Echo ses proměnila

Tisíce let trval ten rok
Až jsem se sám vznesl jako drak
z černého zakletí
Neptejte se jak
Vyskočil jsem z černý bouře
Jak brouk co vylez z pod skály.
Mlha leží na krajině
Plížít dál se odvážím
Černý upír z mraků za mnou
Vráží do mě, doráží.
Uteču mu - že jo, Bože?
Chytit se tě odvážím
Tráva řídne jako mlha
Slunce není, není stín
V moři pustin ztěžka sedám
Proklínat se odvážím

Kolem mě jen vejce ze skla
Pod nohama zahrady
Zase vzhůru stoupám, běda!
Rozbít sklo se odvážím
Sklo zas roste, vzdávám ten boj
Tu poslední rozžatou lampu v poli
Jsem tady zas, nejmilovanější netvore!
Rozsvítil jsem světlo v duši
Když venku Slunce umřelo
Zhasil lampu co mě ruší -
Tu jsem! Víš sám, co mě tížilo!
Přijal jsem tě Saturne stár
I tvou družku Nemesis
Don't cry baby, my lovely star
Bohu a lásce blíž