Jo, bylo to někdy v polovině listopadu, když se už počasí začínalo kazit, obloha byla věčně zatažená a smutná a slunce jste nezahlédli třeba celý týden. Vítr se sice postupně uklidňoval, nebyl to již ten starý nervák, co v začátku podzimu rval listí ze stromů, rozhazoval ho po celé zemi a utápěl ji v závějích, teď přišel jeho bratříček, kliďas, s mrazivě ledovým dechem, nikdy se nerozčiloval, jen o sobě dával nenápadně vědět, jen tak jemně, pro výstrahu, abyste nezapomněli, že je pořád kolem vás. On vám nečechral vlasy, nevháněl prach do očí, on přinášel jen smrt. Deště již také postupně mizely, celodenní slejváky se objevovaly jen zřídka, většinou bylo zataženo, ale nepršelo, a když, tak se to již začínalo podobat maličkým vločkám. Jo, přesně to bylo ve vzduchu. Stačilo se nadechnout a přes frňák vás praštila vůně sněhu. Nebylo to nic příjemného. Zlověstná předzvěst přicházející zimy. Všude jste se sice ještě pachtili v bahně a mokli v podvečerních dešťových přeháňkách a rána se vám ztrácela před očima v husté mlze, ale ve vzduchu byl již cítit sníh. Schovával se tam nahoře hluboko uvnitř v šedivých mracích a nemělo tomu být dlouho až se začne spouštět z oblohy a zem pod sebou promění v oslnivě lesklé bílé pláně.

Jednoho takového podvečera jsem seděl v autobuse a díval se z okna na krajinu kolem. Jeli jsme po malé zapadlé silničce, z obou stran pevně sevřené zpustlými loukami, které se táhly na kilometry daleko a to místo, kde najednou narážely na vysokou hradbu lesů, to se ztrácelo v nejasně rozmazané mlze. Ve vysoké, léta nesekané trávě, se utápěly opuštěné továrny a polorozpadlé statky, zapomenuté a nechtěné, kraj duchů, tak jsem tomu říkal, protože tu už nežil vůbec nikdo, všichni postupně odešli, mezi popraskanými zdmi se proháněly krysy, na opadaných ovocných stromech, mezi nesklizenými shnilými plody, seděly vrány a nad nimi se proháněly vypasené temné mraky a vypadalo to, že začne brzy sněžit. Stmívalo se, kraj se halil do dlouhých a děsivých stínů. Díval jsem se z okna, postupně se mi zavíraly oči a já věděl, že za chvilku začnu klimbat. Tady uvnitř v autobuse bylo teplo a bezpečno, motor monotónně vrčel, zpíval mi svou ukolébavku.

Pravděpodobně bych brzy usnul, kdyby nebylo všechno jinak. Kdyby najednou nezačal autobus zpomalovat a posléze nezastavil u jedné prapodivné zastávky, o které jsem si myslel, že je již dávno zrušená. Rozmrzele jsem otevřel oči a díval se, co se bude dít. Otevřely se dveře. Dovnitř ihned surově vtrhnul ledový vítr a drkotavě rozklepal celé osazenstvo autobusu. Pán s knírkem vyplivl nějakou nadávku. Žena s kočkou sedící za mnou pohladila zvíře po hřbetě. Kočka se probudila a zamňoukala. Vypadalo to, jako když jsou domluvené. Chlápek s plnovousem si odkašlal. Ten třetí, bez vousů, mlčel.

Pořád se nic nedělo. Už jsem si myslel, že se řidič vážně spletl. Ta zastávka přece musela být zrušená. V kraji duchů - k čemu by tu byla ? Ale ne, všechno bylo zase jinak. Najednou se autobus mírně pohnul, trošičku se rozkymácel. Dovnitř nastoupil nějaký chlap. Vlezl sem předními dveřmi přímo u řidiče. Pořádně jsem se na něj podíval. Skoro jsem zapomněl dýchat. Ježíši, napadlo mě. Panebože, co se to děje ? říkal jsem si, co to má být ? Ten chlap byl děsivý. Znovu mnou roztřásla zima. Musel měřit snad dva metry a široký, široký byl jako almara. Na nohou měl těžké pracovní boty, pravděpodobně černé, nedalo se to však říci s jistotou, jelikož je téměř celé zakrývala tlustá vrstva napůl uschlého bahna. Přes ně visely volné pytlové kalhoty neurčité barvy, nejméně o dvě čísla větší. Ten široký chlápek se v nich téměř ztrácel. Oblečen byl do dlouhého tlustého kabátu. Na hlavě měl tmavý ošoupaný klobouk. Do obličeje mu moc vidět nebylo, okraj klobouku mu vrhal do tváře dlouhý stín, ale to mi moc nevadilo. Možná to tak bylo lepší. Co na tom však bylo nejdivnější je ta krev. Ano, krev. Ten chlap byl celý zamazaný od krve. Měl ji na kalhotách, na kabátu a i na rukou. Malé i větší kapky, obrovské zaschlé skvrny a také dlouhé rozmazané čáry. Už na první pohled by vám bylo jasné, že ta krev není jeho. Sakra, říkal jsem si, sakra, sakra, sakra, co to má jako bejt ?

On mezitím hrábnul do kapsy a vytáhl hrst drobných. Položil je do plechové mističky a čekal až dostane od řidiče lístek. Řidič se k tomu zrovna neměl. Čučel na něj s otevřenými ústy jako my a ani nedutal. Možná začínal litovat toho, že tu vůbec zastavoval. Teď se s tím ale už nedalo nic dělat. Ten chlap byl uvnitř a nevypadal na to, že by se nechal jen tak vyhodit.

"Vy mi nerozumíte. On nám lhal. Tady v životě žádná jatka nebyla."

"Nevypadal zrovna zraněně," přidala se do toho žena s kočkou. Kočka zamňoukala.

Já a ten třetí, bez vousů, jsme mlčeli. Nebylo co dodávat.

"To je fakt," přikývl řidič.

Ten třetí, bez vousů, mlčel. Já taky.

Opřel jsem se o okno a unaveně se díval ven. Nastala již tma. Začínalo mi být opět příjemně teplo. Motor monotónně vrčel a mě se postupně zavíraly oči. V celém autobuse se opět rozhostilo ticho. Tam kdesi v dáli matně zářily tisíce světel velkoměsta. Z temných hustých mraků se začínal spouštět první letošní sníh… bílý a hladký jako samet…