až sejde sníh a skončí jarní deště
zkusím si lehnout pod oltář
a doufat, že vzpomeneš si ještě
na moje jméno, na mou tvář
půjdu tam nahoru a na známém místě
kde jiný svět vítá tě radostným tichem
kde děti si hrávají s míči a smíchem
kde minulost vidíš tak jasně a čistě
tam v sousedství mrtvých, tam, kde to znáš
kde život křičí – hej, tady mě máš!
tam budu čekat a tam budu snít
že potkám tě znovu
že stačí jen chtít
vím, jsem jenom blázen, co sen má jak štít
tím chráním se, protože neumím žít
v téhleté době se cítím tak cizí
tak ztracená
chytám se stébel, jež ze dlaní mizí
a všechna ta slova
ta nádherná slova
co v písničkách zvoní a hladí a voní po jarních lukách
náhle v mých rukách jsou bezcenná
však - to je jen bláznovství, to není slabost
jsem silná dost, abych unesla radost
radost i strach a bolest a lásku
i smůlu, co táhnu si na provázku
kamkoli vkročím, všude jdou se mnou
někdy jsme všichni, někdy jen ve dvou
jsou to mí přátelé, držíme spolu
vozí mě po světě,
nahoru
dolů
s nimi jsem úplná – a bez nich nic
pojď k nám a přidej se
bude nás víc
už víš o mně všechno, co měl by jsi znát
a dám ti i víc, když budeš si přát
až půjdeš tou cestou, až budeš sám
pro tenhle případ já radu ti dám
zastav se, rozhlédni, na chvíli jen
a dívej se pozorně
někde tu jsem
| 
