Zatímco mě z televizní obrazovky svým upřeným pohledem a la Velký bratr fixuje první česká superstar Aneta Langerová, zapínám si internet a najíždím na stránku pražské ZOO, na níž lze sledovat pavilon tučňáků. Ti si ve své nedobrovolné reality show vedou lépe než lidské bytosti, protože zatím žádný z nich nebyl diváky vyřazen. Mezitím se letmým pohledem do novin dozvídám, že skupina INXS hledá prostřednictvím (jak jinak!) reality show nového zpěváka, že se nedávnou tou stejnou cestou snažila jedna žena najít adoptivní rodiče pro své miminko a že jeden český spisovatel napsal knihu za asistence tlupy čumilů za prosklenou výlohou. Musím přiznat, že poté lačně sáhnu i po bulváru, na jehož titulní stránce se červená titulek vykřikující, že se opět ztratila jedna školou povinná holčička. A ještě těžší je pro mě přiznat, že se moje pocity po přečtení článku nebezpečně podobají těm, které zakouším při sledování detektivky. Moje zlenivělá mysl ožívá zvědavostí a vzrušením, navíc je tu ještě ta slastně adrenalinová příchuť reality… Černá kronika je geniálně zakuklená reality show. Nemá sice oficiálně tuto nálepku, ale o to je tenhle duševní sport zábavnější. Udělá s duší totéž, co dokáže jogging s tělem. Rozhýbe rezavějící soucit, rozproudí dávno zapomenuté pocity a přitom můžete tenhle běh kdykoli přerušit, protože vás osobně vlastně nikdo nehoní. Hranice této vášně jsou nejasné. Provozoval snad reality show už Franz Kafka, který rád sledoval z okna svého bytu dění na ulici? A nepatří do tohoto žánru vlastně i zbytečně dlouhý pohled do zrcadla?

Na svou obranu uvádím, že mezi voyeurským čtivem na mém stole leží i jedna knížka. Román Itala Prima Leviho, který přežil koncentrák a který psal o době, kdy byli lidi zavíráni do uzavřeného prostoru, aniž by se přihlásili do reality show, a pak byli jeden po druhém vyřazováni ze života. Doopravdy a bez přítomnosti diváků. Kdyby mu někdo po návratu z těch míst nabídnul podívanou na skupinku lidí dobrovolně zamknutých někde v kontajneru a sledovaných kamerami, asi by reagoval dost hystericky. Nedokázal by se totiž vžít do neuvěřitelné emocionální chudoby, kterou dnes spousta z nás trpí a kterou se urputně snažíme vyšperkovat pracně ukořistěnými emocemi. Ty citové trofeje jsou stejně umělé jako ňadra pornohvězd (Ostatně nebyly to právě pornohvězdy, kdo kdysi započal vítězné tažení voyeurismu?) V naší kultuře řádí citový hladomor. My vlastně zoufale potřebujeme humanitární pomoc ze třetího světa, pomoc v podobě imigrantů, pro něž není vrcholem blaha sledování osoby uzavřené v akváriu, ale něco úplně prostinkého, co má v dějinách lidstva mnohem delší tradici. Ale teď si začínám uvědomovat, že jsem od trapně adresného já ve svém fejetonu sklouzla k rozbředlému my a oni. Tak tedy já, já si dopřávám ten nejmodernější druh zábavy. Je to reality show na druhou, která spočívá v pozorování voyeurismu.