Někdy člověk potká okamžik, který ho uchvátí, nebo alespoň zaujme, chce ho schovat, vyrýt, aby nezmizel, nebo aby si ho připoměl někdy později a pak čerpal sílu a těšil se zase jako dřív, když se to stalo.

Tento krátký záchěv těžko popíšou slova, ale stejně se o to pokoušíme.

Odlehčená.

Ten pocit neměl slov,

neměl barvy,

jen tak si tu byl.

I když možná byl modrý, nebo tmavý?

Slova se řítí z hlavy.

Proměna je tu jistá,

ten pocit nechce být sám,

to slova mu vytvořila,

kamarádů, ne, jednoho ze sta.

Zavaží vah letí vzůru,

jasno je na modré obloze,

odskočil jsem si na chvíli,

do jiné dimenze.

Nechtělo se mi zase popisovat,

do kola se točit,

tak jsem to napsal tak,

jak to z tý hlavy letí.