Byla průzračná zimní noc, dvacet stupňů pod nulou. Křišťálový vzduch zvonil jako kovadlina, jako dva ledové rampouchy, tříštící se o sebe. Mrtvolně bledý obrovský měsíc se vyhoupl nad východní hřeben hor a nahlédl kamennou tváří do údolí pod sebou. Ztracen v zalesněných úbočích se ozval první vlk a hned po něm další a další, až jejich hlasy splynuly v jeden velký disharmonický koncert.
Na cestě uprostřed údolí přidal Tommi do kroku. Sníh, který během dopoledne téměř odřízl jeho vesnici od okolní civilizace, se v měsíčním světle sám magicky, nafialověle rozzářil. Zasněžená krajina se v tomto novém nočním jasu tak proměnila, že se Tommi co chvíli zastavoval a rozhlížel, jestli poznává krajinu kolem. Někde hluboko v podvědomí ho děsila představa, že se z městečka dole u jezera vydal zpátky po špatné cestě. Bydlel v horách teprve krátce a ten večer se vůbec poprvé zdržel venku až do soumraku. Choval v sobě pevnou víru, že všechny cesty někam vedou, že ve všech vesnicích bydlí obyčejní, rozumní lidé, kteří by nenechali zbloudilého člověka venku v zimě, věřil, že vlci jsou plaší, jak mu všichni říkali, a že mráz zabíjí pomalu a milosrdně. Ale kdykoliv kolem sebe spatřil povědomou skálu nebo záhyb cesty, zahřálo ho trochu u srdce a tiše poděkoval Bohu, ve kterého asi nevěřil.
Odhadoval, že mu k okraji lesa může zbývat tak patnáct, maximálně dvacet minut a tak ho nepřekvapilo, že se cesta před ním rozeběhla do nevelké mýtiny. Měl pocit, že si na toto místo vzpomíná. Něco ho přinutilo, aby se pořádně rozhlédl : Zasněžené prostranství kolem něj bylo poseto pavučinou stop.
Tommi v úžasu zjišťoval, že může v měsíčním světle rozeznávat jednotlivé detaily otisků. Všechny tiché příběhy dnešního odpoledne, které se odehrály tady za hradbou zasněžených stromů, tu byly pro něj zaznamenány jako na bělostném archu papíru. Křížily se a propojovaly, jako se příběhy obvykle kříží a propojují, a dráždily Tommiho představivost tak, že na chvilku zapomněl na mráz a zvuky lesa.
Přímo kolem místa, kde Tommi stál, prošli dva lidé. Podle velikosti bot muž a žena. Manželé ? Milenci ? Tommi se k nim přidal jako tichý, neviditelný společník, skrývající se za oponou času. Naslouchal ozvěně jejich rozhovoru, až k místu, kde se zastavili a objali. Ženiny šlépěje byly vepředu o něco hlubší, jak se při polibku postavila na špičky. Odtud šli zase trochu dál od sebe a po pár krocích se otisky jejich nohou roztančily do náhodných obrazců. Tommi nalezl i místa, kde jemná ženská ruka, asi v pletené rukavici, nabrala čerstvý sníh. Koulovali se. Takže asi byli mladí. Tommi se usmál a následoval své nové přátele až k jejich dalšímu objetí. Tam je opustil, zčásti, aby nerušil, zčásti uchvácen provázky miniaturních stop za ženinými zády.
"Lesní skřítci," řekl si v duchu a poklekl do sněhu, aby si jednotlivé dolíčky mohl prohlédnout zblízka. Každý z nich se rozbíhal do čtyř tenkých prstíků ptačího pařátku. Cestičky malých opeřenců se splétaly a rozpojovaly, místy jako nekonečné perlové náhrdelníky, místy jen jako rozsypaná zrnka rýže. Uprostřed mezi tím vším pobíháním a čiřikáním kráčela rozvážně a pomalu stará žena. Na nohou měla letité, mockrát spravované kožené botky a při chůzi se opírala o pevnou dubovou hůl, beznadějně se bořící do prachového sněhu. Chvílemi se musela zastavit a odpočívat.
"Jdete dolů, k jezeru ? Tak to máte ještě pěkný kousek cesty," řekl jí Tommi s laskavým úsměvem, jaký v nás dokážou vyloudit jenom kouzelné babičky z pohádek. A ani to uprostřed ledového království tiché horské noci neznělo tak pošetile. Jistěže, šla do kostela a nakoupit pár nejpotřebnějších věci, ale na mši se nezdrží, to by jí mohla cestou domů chytit tma a - dejte pokoj - ještě by někde zakopla a upadla a jí už se špatně vstává. Tommi se slušně rozloučil a na chvilku na mýtině osaměl.
Dalšímu přízraku vířily kolem poctivých mysliveckých bot bezstarostně nadšené šlápoty loveckého psa. Přibližovaly se a vzdalovaly, rozmazané radostí z čerstvého sněhu i z nespočetného znovuobjevení svého pána. Vůně a zvuky lesa je vystřelovaly do všech směrů, věrnost a výcvik zase vracely zpět páru mužských nohou, měřících les svými kroky jako skutečný vládce a pán.
Napříč mýtinou přeběhl vlk. Tak rychle, že by ho Tommi ani nezahlédl, nebýt toho, že uprostřed trochu rozhodil krok, zastavil se a zavětřil. Ale hned se zase dal do pohybu, hnán neznámou silou do bezpečného úkrytu hustého lesa. Zůstala tu po něm čerstvá, krvelačná stopa, stopa, kterou Tommi skoro s posvátnou úctou překročil. Nebyla to ale jediná vlčí cesta na mýtině. Druhá se podél okraje lesa proplétala, snad náhodou, s vyděšenou stopou spárkaté zvěře. Kopyta, bořící se hlouběji a hlouběji, kolem sebe rozhazovala oblaka bělostného prachu, zato měkké tlapky šelmy se od sněhu pružně a neslyšně odrážely.
Tommi si uvědomil, že už je na mýtině nejméně čtvrt hodiny. Rozhlédl se a zahýbal ztuhlými prsty. Bílý měsíc nad jeho hlavou se zdál ještě větší a zářivější, jenom vlci utichli. Měl bys už jít, člověče, nebo tady nadobro zmrzneš.
Ale kroky, kterými Tommi opouštěl mýtinu, nebyly tak bezstarostné a rychlé, jak by si byl přál.
Uchvátilo ho snad toto podivné místo, kde měsíční světlo zdvihalo z otisků ve sněhu živé postavy a zvířata ? Možná. Ale možná ho trochu svazoval osamělý strach, ještě před chvílí směšný a neopodstatněný. Naposledy se ohlédl : Ne, jeho stopy z odpolední cesty dolů k jezeru nikde na mýtině nebyly.