Ta hmatatelná přítomnost zase zalézala za nehty. Proklatej červenec, stejně jen pršelo a vegetace se činila. Svěží vánek, zelené stromy a ty neskutečné vzpomínky na něco, co už je dávno zavřené v šuplíku. Myslela si, že je konec, že život je jen tady a teď a že dál prostě nejde. Ta cykličnost jí ovšem vždycky zaskočila. Milovala ten pocit, že si vědomí hraje s nevědomím. Že je prostě součástní neřádného veškerensktva a stále hledá ty hvezdy, kterých se může dotknout.

„Než usnu vidím samé zajímavé obrazy, kdybych uměla malovat, tak bych je namalovala,“ povídá a sedí přitom na verandě a popíjí si rannní kávičku. Vlasy má dost neučesané a jistě to nepůsobí nějak dobře.

„Měla by ses na něco zaměřit, jsi takhle dost roztříštěná,“ povídá Ádim.  Přichází na verandu a na nose má brýle. Vypadá jako pravý vědec. Neustále něco analyzuje, snad i to, jak se vaří voda v rychlovarné konvici.

Vanda se jen zarazí a uvědomí si, že na tom asi něco je. Když ta nekonečná těkavost okamžiku jí tolik zneklidňuje. Ten vnitřní neklid pramení z jejího klidu. Ona se cítí klidná a přitom okolí se neustále hemží okamžiky.

Čas je relativní. Na zdi tikají hodiny a na stole leží metronom a tiše oměřuje čas.

„To je dobrý na soustřdění, vyhrkne Ádim a zapne metronom na co nejpomalejší rychlost.

„Vypni to, leze mi to na nervy!“ ozve se Vanda.

Vstane od stolu a zapne magnetofon.

„Pustím Ti něco, moderního, to nahrál kamarád on je DJ a složil to pro mě.“

Najednou se po místnosti začnou linout různé dynamické zvuky. Jeden jde přes druhý a ten třetí už dohání zase ten čtvrtý rytmus. Je to k zbláznění. Sedí tam oba u stolu a poslouchají ty zvuky. Probírají životy ty současné i minulé. Najednou se metronom zastaví a hodiny přestanou tikat, magnetofon začínaná hrát jako by docházely baterky. UAáááááíííííííííííééééééÓOOOOOOO. Kočka přeběhne přes místnost a sedne si na kamna. Upřeně se dívá do místnosti. Vandě zatrne „Věříš v minulé životy?“

„Ano a jak to myslíš?“

„No tak, že třeba ta kočka byla někdo, koho si znal už v minulém životě.“

„Ano tak nějak to asi funguje.“ Jenže to je divný, že najednou přestalo všechno fungovat a ta kočka mlčela nemohla nám říct, proč se to zastavilo a proč tady sedíme v tý kuchyni a bavíme se o veškerenstvu?“

Na to se Vanda urazila a prohlásila, že jde spát ať si tady s těma kočkama filosofuje sám.

Ráno se zase sešly. Opět drsně pršelo a výlet, který si naplánovali byl najednou v ohrožení.

„Ne musíme jet našel jsem knihu, která by mohla vyřešit tu záhadu s časem a rytmem. Byla to kniha, která se jmenovala „“Kokšínské mysterium“ 

„Jo? Tak tam musíme jet, vemem foťák a mapu.“

Najednou ustál déšť a oni vyrazili ještě před polednem.

„Musíš řídit ty Vando, já nemám řidičák,“ povídá Ádim.

Hurá konečně taky mohla mít trochu navrch, furt ty inteletuální řeči, říkala si v duchu.

Vyrazili směrem jihozápad, kde se měla ona hora nacházet.

Počkej, ještě musíme vyhodit ty staré televize z garáže, ty co tam už dvacet let čekají, že je někdo odveze.

„Máme plnej kufr televizí a jedeme hledat nějaké mysterium, nepřipadá ti to divný?“

„Ty jsi divný, furt o něčem pochybuješ a přemýšlíš, já mám třeba ráda Rusalku od Dvořáka a stačí mi to. Přemýšlím o těch spletitých a libých tónech. Chtěla bych se stavit u toho jezírka, tam kde ho to inspirovalo k tak nádherné hudbě.“

„A proč není lepší ten Smetana, napsal přeci hodnotnější díla...

střih: Jedou neskutečně krásnou krajinou, která se  před nimi  otevře. Léto právě začíná. Slunce jen tak lechtivě probleskuje skrz stromy.

„Zastav musíme si koupit něco k snědku, přeci neumřeme hlady?“ povídá Vanda. Zastaví v malém městě uprostřed krajiny a koupí jen nejnutnější věci na cestu. Přece je čeká hledání tajemného mysteria. Možná ta prodavačka, co jí potkali v samoobsluze byla poslední bytost, která je viděla mezi živými. Nasednou do auta a rozjedou se do barevné sluncem prozářené krajiny.

„Jedem vůbec správně?“ prohodí ledabyla Vanda. Řídí jako závodnice a mrská zatáčky jako Eliška Junková. Jede se jím spolu dobře. Ani jeden od druhého nic nečekají. Jen mají společný cíl vyřešit mystickou záhadu času, Času, který vše ovladá a vše měří a přitom neexituje. Nedá se nic zastavit stejně jako život.

Pouští si při tom jazz na čtyři a báječně jim ubíhá cesta.

„Nezdá se ti, že jedem už nějak moc dlouho bez civilizace...“ starostlivě se ptá stále Vanda.

Ádim mlčí a hlavou mu běhají myšlenky o tom, že všechno co teď zažívají už jednou někdo prožil. A že ta kočka, co tak zarytě mlčela, když ty hodiny přestaly tikat, věděla, že zítra pojedou touto cestou.

Konečně vidí nějakou civilizace.

„Tak zastav přeci, tady se zeptáme na cestu.“

„Ne já se raději kouknu do mapy. Je to jistější. Ty místní usedlíci by nemuseli vůbec tušit o co jde.

Vlastně nešlo o nic a přitom to nic nevědění o času tolik znepokojovalo. Míjeli celou vesnici, kde nebylo ani živáčka. I kdyby se chtěli zeptat na tu cestu, tak neměli koho. Konečne se před nimi otevřel obzor na kopec, který nevypadal ani trochu sympaticky.  Mračil se v mracích jako starej hnusnej chlap.

Začalo se už smrákat a zatahovala se obloha.

„Nezapomeň foťák a vodu, budeme jí potřebovat,“ Ádim jako by tušil nějakou zradu.

Vanda si upravoval vlasy do copu a zadívala se do zrcadla. Viděla něco neobvykle zamlženého. Její oči začaly hmouřit. Ta tvář jako vystupovala z toho zrcadla. Jen těžko si pomyslela, že tohle je ona ta Vanda, co se umí smát až to chvěje zemi.

Ádím už dávno vyrazil na cestu a ztrácel se někde v lese.

„Počkej přece Ááaaadíme nenechávej mě tu..“ křičela na něj z dálky!

Vanda se vydala rychlým a neklidným krokem směrem na tu horu. Ten vrchol, který se zdál na první pohled na dosah byl najednou tak daleko.

Vanda šla v Ádimových stopách a hopkala po malých skalkách. Ten kopec byl opravdu zvláštní. Na zemi byl mech, zelený jako špenát a tak mekkýý. Jéé to bylo jako v bačkůrkách. Cestou byly samé stuže a vnich kameny, vypadalo to jako kdyby z nich právě vytékala láva. Rudá zářivá a horká láva, co spaluje všechny duše, které nejsou poslušné.

Vytleskávala si do kroku všechny ty rytmy, které si pamatovala z onoho večera, kdy seděli s Ádimem u stolu a poslouchali rytmus metronomu. Tic a tac a zvony od vesnice za začínají ozývat dost na  hlas.

Bojí se a bojí a chodí bosa po mechu. V uších slyší ty zpěvy   a nestačí je zpívat na hlas. Jen pobrukuje.

Kopec je stále strmější a strmější. Cestou jsou ostružiny a kamení se jí rozpadá pod nohama. Ty skály nebo snad zvětralé kameninové stopy se propadají do země. Některé vystupují více a více. Jenže ten rytmus je kdesi uvnitř. Uvnitř těch skal. Zastaví se uprostřed kopce a poslouchá šum okolních stromů. Zdají se, že našeptávají kudy má jít. Už nespěchá tolik jako na začátku cesty. Jenže Ádim je pryč zmizel v hoře.

„Už jsem to našel!“ ozve se z dálky Ádim.

Vanda se zastaví a nastaví uši. Najednou vidí Ádima, jak se nad něčím sklání.

Přichází k tomu místu. Je to prapodivné místo. Snad nějaká rýha v zemi, posetá kameny.

„Čekal jsem to zajímavější, říká zklamaně Ádim.

Vanda je spokojená s tím, co vidí. Tohle přeci nemůže být celá ta záhada. To přeci nevysvětluje tu věc s tím časem.

Jen díra do země.

„No počkej, ty kameny, co jsou okolo mají svojí logiku. Jsou uspořádány do trojúhelníku a čas je přeci trojrozměrný.  

„Všechno má přeci tři body a co si vůbec myslíš o Svaté trojici, když už nosíš na krku ten křížek...?“, pokračuje ve svém vysvětlování Ádim.

„No já nevím, já nejsem zase tolik dogmatická.“ Dogma je svazující a nepřináší svobodu.

Vanda si akorát vzpoměla na Leonardův obraz Anny samotřetí.

„Jenže já mám ráda vlastně trojúhelníky, tak to trochu je symbolické, nemyslíš? Vyhrklo z  ní  s odkazem na to, že vlastně věří v Boha a nepotřebuje k tomu žádné dogma.

Pak chvilku přemýšlí a nachází v těch trojúhelních také jinou symboliku. Jenže ta symbolika se vůbec nevztahovala k  tomu, co vzniklo mezi Vandou a Ádimem. Ještě loni si myslela, že půjdou stejnou cestou.   Ale to bylo přeci loni a teď je trojrozměrný čas odpočítáván směrem dovnitř a ne ven.

Začínalo poprchávat a jejich „filosofická“ debata evidentně nevedla k ničemu natož, aby něco vyřešili.

„Musíme se vrátit, ještě  to tady trochu projdem ne?“ Musím si prohlédnout ty zvětralé kameny.

Vandu to evidentně začínalo nudit a tak se vydala směrem dolů. Ádim hopkal po těch skalkách a občas poohlédl po Vandě, co dělá.

Nedělala vůbec nic. Jen tak šla, jako chodí obyčejní lidé po obyčejných kopcích a hledají mystérium času, které neexistuje. Stále něco hledáme, co není. Stále se lopotíme po tom, co život nedává a nenabízí. Jen tak to nepřichází a my o tom přemýšlíme a říkáme si.

„Tak proč kurňa na tom světě jsme a proč si stále říkáme něco, co nění pravda.

Život se rozbíhá na plné obrátky až když ho hltáme po douškách. Jeden se první dotkne a ten druhý se dotýká třetího a celé to tvoří ten úžasný trojrozměrný čas, který pijeme jako vinný střik s olivami. Chutná nám život a chutná nám to, co nám nepatří. Uvolňujem své emoce, abychom mohli přijímat emoce ostatních a plácali se sami na tom světě trojrozměrném...

Socha, která dlela se rozlomila na kusy a pustila všechny svoje vnitřnosti do vnějších vztahů veřejných. Do televize do všech třech televizí, které skončily na smetišti dějin a do všech radiových nahrávek.  Nahráváme si své životy na fotografie na filmy na VHS na DVD na pokokotené kopie prožitků, jež přinášejí bolest i radost. Někdy se smějeme a bavíme nad životem, který je plný malicherných maličkostí a tolik důležitých věcí jako jsou nemoce a bolesti, které bolí celý život. Než se jich zbavíme trvá to spoustu let, ale pak si docela užíváme. Kousáme do chleba, který nás ucpává a pak jíme jogurty, aby nás projmuly a všechny ty splašky šly ven z těla. Nahmatáváme si svá srdce a ukusujeme jeden druhému a druhý zase tomu prvému. Zuby máme bílé jako slonní kosti a sedíme v barech a dotýkáme se navzájem. Třeme se rukama a naznačujeme náklonnost, která jen těžko vydrží déle jak rok. Ženy si hrají na feminismus a muži si hrají na šovinismus. Vyměňujeme si zoufale názory a myslíme si, že se poznáváme a že jsme se snad už nekdy potkali. Snad v tom minulém kočičím životě. Ledabyla jezdíme autobusem a brouzdáme se po městě a prohlížíme si krávy barevné, jak jsou instalované  a navštěvujeme večerky, abychom měli něco dobrého k snídani. Takže to celé lopotení se za smyslem Kokšínského mysteria prostě nemělo smysl. Snad jen ten smysl toho hledání nám přinášelo uspokojení, že děláme něco aktivního. Hlavně nebuďte pasivní ke svému životu a nepijte alkohol a nekuřte cigarety a neprožívejte hlavně život tak vážně. Je to vskutku jen život a ten si je sám a my těžko zmůžem něco v něm hledat.

„Ale jak to“ oponuje Dindi.

A Dindi je kdo, povídá si Vanda. V klidu svého červencového opětovného procitnutí na světě a to se tentokrát musí snažit vydržet neopouštět sebe ani nikoho jinýho.

„Dindi má modré oči a světlé vlasy...možná je jich víc, těch Dindi se to na světě jen hemží, jen vidět toho, který je nten pravý. Ten který je na konci sítě. Měla by jsi nakreslit strom, povídá Dindi.

„Chceš strom, povídá Vanda já Ti ho nakreslím, ale musíš mi slíbit, že ho necháš pěkně růst a nebudeš mu bránit v jeho košatění.