Sametový slunce

Marta pozorovala oranžové gejzíry. Když naklonila hlavu tak, že se skoro dívala vzhůru nohama, vypadalo to, jako miniaturní výbuchy, které vyrážely pod hladinu akvária z míst, kde na ni dopadl oranžový prášek. Martě se zatočila hlava a tak ji přestala naklánět.

Dosypala do vody zbytek sáčku. Voda v akváriu byla sytě oranžová a vířila v chuchvalcích. Marta trpělivě sledovala, jak se víry zklidňují a jak oranžová pomaličku klesá, zatímco rybka stoupá břichem vzhůru k hladině. Televize šuměla.

Oranžová barva se soustředila dole a vykukovaly z ní jen kousky květin. Marta popotáhla, mechanicky si přejela prsty přes nos. Pak vstala ze židle, z jejího opěradla sundala žlutozelenou plátěnou tašku s dekou a plastikovou lahví se studeným čajem a vyšla z kuchyně. A z bytu. A na chladnou chodbu činžáku.

Seběhla patro, na odpočívadle vykoukla z okna… venku svítilo slunce, město bylo tiché a klidné. Po obličeji jí přelétl úšklebek, když si vzpomněla, že se ještě musí vrátit. Vydala se po schodech zpátky k bytu. Odemkla. V botech došla do kuchyně, věnovala kratičký pohled mrtvé rybce a syčícímu zrnění na televizní obrazovce, ze stolu vzala černé brýle, hodila je do tašky a znovu, tentokrát definitivně, opustila byt.

Sešla na ulici. Horko se do ní opřelo. Nasadila si brýle. Rukama si na bocích přihladila krátké světlé letní šaty a vyrazila prostředkem ulice za svým cílem.

Přesto, že šla pomalu, brzy jí na čele vyrazily kapičky potu, cítila, jak jí jiné kapky stékají po zádech. Přešla na chodník do stínu. Nebylo to sice takové, jako vykračovat si to královsky prostředkem ulice, ale taky to mělo něco do sebe.

Z otevřeného okna nad její hlavou tichounce hrálo rádio. Nějakou starou písničku, zkreslený hlas zpěvačky pořád dokola - Lamůr, Lamůr. Marta si o tom pomyslela svoje. Našpulila trochu pusu.

Přehodila si plátěnou tašku přes rameno a s potěšením si uvědomila, že čaj ji skrz látku a plastikovou láhev příjemně studí do zad. Zastavila se, vytáhla ji a ochladila si o ni čelo, přejela si s ní ve výstřihu šatů. Pak ji otevřela, napila se. Zavřela ji. Zastrčila do tašky, tu si přehodila přes rameno a pokračovala horkým vzduchem dál.

Procházela kolem zdi polepené plakáty, nohou nakopávala štěrk. Chvilku si prohlížela všechny ty obrázky a oznámení. Velkou část zdi pokrývaly veliké poutače, na nichž se do výšky několika kilometrů tyčil charakteristický atomový hřib. Marta si vzpomněla na oranžové gejzíry v akváriu. Naklonila hlavu… usmála se pro sebe, narovnala se, a šla dál.

Přecházela po mostě přes řeku. Tady nebyl žádný stín a tak šla zase prostředkem mezi tramvajovými kolejemi. Dneska stejně nic nejezdí. Točila si taškou a pozorovala svůj stín. Už zase se potila, kapka potu jí stékala po nose. Automaticky si přejela prsty přes nos. Popotáhla. Konečně dorazila na úpatí kopce. Přímo proti ní stoupalo do vrchu schodiště. Proti ní po něm sestupovaly podivné, nakloněné sochy, byl to vlastně pořád jeden a ten samý muž,  jen v různých stádiích rozpadu. Ti nejníž byli nejcelistvější. Jak stoupala po schodech výš a výš, z postav se stávala pouhá torza. Měla z nich trochu nepříjemný pocit, vypadali strašidelně, vypadali trochu jako zombie z filmu, co viděla minulé léto v letním kině schovaná v křoví. Oddechla si, když je měla za sebou.

Stoupala do prudkého kopce a z dálky k ní doléhal šum hlasů, pokřikování dětí, dokonce nějaká hudba. Za chvilku už je viděla… byly jich stovky… ne stovky, spíš tisíce… po celém svahu seděli lidé na dekách, povídali si, svačili, smáli se, hádali, děti běhaly kolem, na vrcholu svahu stál i stánek s občerstvením od něhož se táhla dlouhá klikatící se fronta. Ještě že mám ten čaj, napadlo Martu.

 Proplétala se mezi skupinkami, všichni se na ni přátelsky usmívali, ona se usmívala na ně. Nad davem se vznášela atmosféra očekávání, nějaké zvláštní radosti, netrpělivosti. Marta tuhle směs pocitů vnímala a cítila také. Představovala si, že takové to musí být, když má jít s klukem na schůzku. Asi. Určitě to bude alespoň trošičku podobné.

Našla si pěkné místo s výhledem na město, roztáhla deku a posadila se. Starý pán svlečený do půl těla, který seděl o kus dál, poslouchal rádio, vyhrávalo nějakou příjemnou, letní, nedělní melodii, která, jako by neměla nikdy skončit. Marta se protáhla. Nějaký muž ji pozoroval, jak se jí pod šaty rýsují prsa. Když si všiml, že to zaregistrovala, omluvně se usmál. Marta mu úsměv oplatila. Sundala si brýle, pečlivě je přeleštila cípem šatů.

Dole v městě se rozezněly sirény. Šum hlasů okamžitě utichl. Marta si rychle nasadila brýle a dychtivě se předklonila. Všichni kolem ní si také nasazovali tmavé brýle, starý pán svlečený do půl těla se na město díval přes hledí svářečské kukly.

Nad Prahou se objevilo malé slunce, které ozářilo horkými paprsky všechny ty natěšené tváře. Z tisíců úst se ozvalo „Aaaach“, tisíc rukou se najednou zvedlo na obranu proti tomu bílému světlu, které sílilo, slunce nad městem rychle rostlo, zvedl se vítr a přinesl sebou hluboké dunění a sykot vypařovaného vzduchu. Marta ještě stihla naklonit hlavu, usmát se a pomyslet si, že se stejně vždycky chtěla jmenovat Nikola.