|
| |
 |
Keramika (Fejetonek nejen pro dnešní den)
Autor: Maxik (Občasný) - publikováno 10.3.2001 (21:19:45), v časopise 16.3.2001
|
|  |
Keramika
V neděli jsme s Tomášem vyvolávali filmy a přitom dostali strašnou chuť na pivo. Venku bylo nádherně, byl snad nekrásnější říjnový víkend od té doby, co má na moji náladu vliv i počasí. Na obloze bylo jenom několik bílých mráčků a do okna mého žižkovského pokoje svítilo sluníčko. V kuchyňském regálu jsem našel džbán na kterém byl prach několika posledních let a uvnitř ležely mrtvé mušky. Tomáš džbán obřadně vymyl, mušky vysypal do dřezu a saponátem kameninovou nádobu vypláchl. Džbán, do kterého jsme chtěli umístit pivo byl keramický velký třílitrák, jaký se už dneska nevidí. Když se na něj podíváte, dělá se vám žízeň, ani nemusí být parno, jako tu naší neděli. Pak se to ale stalo. Okamžik, ve který se vám rozsvítí, věci začínají mít širší souvislosti a začnete chápat záležitosti, které byly do té doby nepochopitelné. Tom uhodil džbánkem o dřez a ucho třílitráku mu zůstalo v ruce, smutná podívaná, nedělní škraloup.
Zatvářil jsem se smutně, kamarád zasakroval a chuť na pivo se rozplynula někde u stropu. Když přijdete o nějakou věc, nebo o její podstatu, automaticky se vám rozběhne film zážitků s ní, smutné vzpomínky zůstanou daleko za těmi příjemnými, je to takový rituál loučení. Mám rád keramiku, mám rád její barvu, vůni i tvary. Každý kus je originál, každého výrobku se dotýkala ruka mistra, konvičky, hrnečky i džbánky mají u mě doma své místo. Tomáš vzal džbán za trosku ucha a vyrazil za svým cílem. Osaměl jsem, vešel do kuchyňky a prohlížel si regálky s konvičkami na čaj. Mám jen dvě a ty jsou taky křehké. Mám tam ale ještě hrnek. Je opravdu pěkný a má pokličku. Jakou mají asi životnost? Kdy o ně přijdu? Sladká budoucnost skrývá odpovědi na otázky, jež si nenárokuji znát. První konvička je modrá a je od Jarmilky. Druhá konvička je od Evičky a je hnědá. Hrnek má modrobílou barvu a je od Lucinky. To jsou odrazy dívek mého života, mihly se, posvítily a vydaly se dál svojí cestou. Dívky jsou stejně křehké jako keramika, jako džbánky, konvičky a hrnečky. Symbolizují konečnost vztahů mezi mužem a ženou, jsou pravým opakem vesmíru, toho, co nás obklopuje. Každá byla jiná, keramiku jsem dostával k Vánocům. Tytéž oči, tytéž slova. Malé hranice a velká viditelnost lidských skutků mě děsí, keramika na poličce v kuchyni mě však rozněžňují, zvláště když si vzpomenu, co jsem se svými láskami prožil.
Vzpomenu si na Tomáše, uražené ucho kameninového třílitráku a dochází mi, že mé konvičky spolu s pokličkovým hrnkem jsou nerozbitné, ba co víc - nesmrtelné! Nezáleží na několika střepech, střepy se posbírají a slepí, záleží, na tom, co nám říkají, na jejich hodnotě, kterou mají v naší paměti. Na špatné zapomeneš, dobré uchováš, stará pravda, platí skoro o všem.
Zvoní zvonek, vytrhává mě z mého zamyšlení, na svět se derou nové fotky, Tomáš za dveřmi, pivo čeká. „Jak to šlo? To se asi drží dost zle, co?", ptám se a koukám na svého přítele, jak bravurně drží džbán za zbytek ucha. „Ještě, že tu na Žižkově máte tolik hospod, větší dálku bych to asi nést nezvládl", říká Tom, staví džbán na stůl a pokračuje: „...ten výčepák je hotovej virtuos člověče a tos ho měl slyšet!" zdůrazňuje. Začínám se zajímat a udělám tázavý obličej. „Co říkal?", ptám se. „No přece o tom džbánku!", vysvětluje Tomáš, „...tak dlouho se chodí se džbánkem pro vodu až se ucho utrhne a musí se jít pro pivo!". Tom se culí, pivo je nalité a pěna pomalu sedá. Připíjíme si na zdraví a já uvažuji o slovech výčepního. Obdivuji jedince, kteří dokáží jednoduše vystihnout složité, těžko pochopitelné věci, životní pravdy. Občas ležím vedle dívky, máme společný zážitek, společnou peřinu, společné lože. Pro danou chvíli, která je nekonečná. Chci něco vyslovit. Pocit, moudrou větu, kterými je má hlava zahlcená. Nedokáži to, protože chybí mi zručnost výčepního, jeho pohled na svět.
Raději popíjím pivo a koukám na dvorky. Konvičky jsou v poličce. Hrneček s pokličkou taky. Vím, že mě přežijí. Nezáleží na formě,ani skupenství. Láska poletuje jen tak ve vzduchu a čeká. Mává na nás neviditelnými křídly, ale já ji cítím. Můj vděk patří keramice, Jarmilce, Evičce i Lucince.
|
|
|
