Ve snech mých dlouhé vlasy vlají,
v poryvech větru, jež dech svůj tají.
Ta dívka, jež můzou básníkům jest,
má oči plny jasných hvězd.
I vzal jsem tužku, začal psát,
její krásu na papír dávat.
Jak tvořím další básně slova,
dívám se na ni znova a znova.
Jakmile střetnou se naše zraky,
zřím ji na očích starosti taky.
Jaké smutky může můza mít,
že je na sobě nechá zřít?
Píši dál a jedno vím,
že ji už asi nespatřím.
Cesty mé vedou mě od ní dál,
je toho hodně, co jsem ji nevyznal.
Snad najde po čem touží,
ať ji srdce nesouží.
Já musím dál kráčet dlouhou louží.
|
