Až zazní vše a možná mnohem víc,

až, dá-li Bůh, mě zrodí půměsíc,

tak zavřu dveře, ať mi neuteče dech.

A okna zatluču a zamknu všechny cely,

bych byl sám v té chvíli rozechvělý,

své prsty smočím v hloubi ve vírech.

Má podoba přibitá za noci na vrata.

Vlkodlak bez rukou, podoba rozťatá.

Nutím se v hovoru rozetnut ve dví,

vyšplhat nahoru, vyšplhat ze tmy.

Jak socha Kristova podoben muži,

rozprostřu náruč krvavé růži.

Vypálím oči, ve slunci v žáru,

podoben králi Baltazaru.

Já slýchám ďáblův hlas,

který mě stroze nutí,

stoupnout si před obraz

a skočit bez perutí.

Můj portrét, oči prázdné,

svět na mne zapomněl

a hovor jaksi vázne,

na rtech, i kazatel.

Teď tušit netušené,

když ruce těkají

a po špičkách jít nahlédnout,

jen tiše potají

po nebi letí ptáci,

hejno v symbolu,

zběsilé koně paží

vzepnou se ze stolu.

Vzepnou se vysoko splašené včely.

Ve žluté šmouze jsem rozetřelý.

A víno nevím zda dýchám či piju,

krčím se v koutě, jen houpy hou,

mé ruce nejsou mé a nohy nepřídou,

já nežiju umírám, spíš umírám žiju.

Tělo je rozbité, střepy a pérka,

kolíčky na prádlo, v těle mi štěrká,

kolíčky na prádlo, včely a střepy,

anebo nevidím, možná jsem slepý?

Ne.

Já slýchám ďáblův hlas,

který mě stroze nutí

stoupnout si před sebe

a skočit do nebe.

Ten ďábel je mi Bůh

a káže bez pohnutí,

ten satan, jméno růže,

na špičce skleněné.

Rákos se rozvlní v předsíni zvolna,

jako by chtěl počkat  na harmoniku.

A voda sama bude mému jménu svolná

a na paži ten cejch, cejch všech odpadlíků.