Kušuj pýcho zpátky do krabičky,

budeme zatahovat mraky na nebi.

Nuže zatrubte k pochodu na lastury,

ať se nám dobře umírá v poli,

ať můžem stát hrdi, a vzpřímeně

tušit smrt za zády.

Ona nekouše jako krysa

ona vždy obejde,

aby mohla hledět do tváří nám

kdož na smrt jdou.

Orchestr dohraje běsnící partie,

a každý z nás, co jmen tu zástup

a stejně vzpomínek,

dospívá ve brcholném okamžiku

k arii svého dnes,

aby nebylo zítra pro ně, sobce,

aby bylo nové dnes pro ostatní.

Včera se nepočítá,

i když nás maluje svým štěcem historie.

Ale všechny barvy vyblednou,

omítka popraská a oddělí se od

surových zdí chrámu racionality lidského jednání.

Co zbude?

Jen něco, to něco, jež je podstatou

existence pro existenci.