(potichu) Scheisse, Katrin, kde zase trčíš?? (nahlas) Guten Tag! Tak úžasnou, praktickou a nezničitelnou věc jsme vám ještě nenabízeli… Pořád tepe ve vás, i když deset figurantek roztrhá papír, na kterým byla napsaná. Ale nechme promluvit přímo jednoho z uživatelů básně, Roberta.

Robert: Já sem byl takňák v prčicích, sem měl vleklý deprese, hroutila se mi morální páteř a měl sem těžkou duševní nadváhu… No a pak mi jeden kámoš doporučil tuhle báseň. No, moc sem teda nechápal vo čem to je, ale došlo mi, že ten autor byl v ještě temnější prdeli než já. Furt sem to čet jak magor, už mě ani nebavily počítačový hry, a jak jsem se v tom hrabal, tak se mi ještě přitížilo, no a pak mě vodvezli do toho pavilonu... Sakra Horste, co do mě kopete!… střih Teda teďka si vzpomínám, jasně si vzpomínám, že se mi děsně ulevilo a po čtrnácti dnech používání básně moje potíže s psychikou zmizely a páteř se mi narovnala no a duševně jsem byl děsně pružnej, samá meditace, fakt…

Danke, Robert… Pokud se do hodiny rozhoupete a zavoláte nám, dostanete zdarma další sloku navíc. Navíc připomínám, že báseň obsahuje i deset multifunkčních metafor, pod nimiž si lze představit prakticky cokoliv. A navíc je nezničitelná, jak vám právě dokážu. Katrin, zavolejte prosím toho literárního kritika… Guten Tag, Marcel Reich Ranicki, also…

… …. Fajn, Marceli, fajn… Ale tak todle ne, Marceli, to ve smlouvě nemáš… Cože, ale jak to může bejt vo tomhle, když je to jasně, ale zcela jasně vo tamtom…. Katrin, proboha vodveď toho chlapa, ale hodně daleko… Nechme to bejt. kamera zabírá změť rukou, pak ucho s náušnicí…konec záběru.

Katrin, můžu se vo tebe vopřít jako dycky po natáčení? Víš, co je průser, Katrin. Já tu báseň mám fakt v sobě, vono se to ve mně spojuje do takovejch vobrazců, propojuje se to s mejma vlastníma myšlenkama, je to prevít, něco jako vetřelec v tom filmu s tou kostí Ripleyovou… Sakra, vodjel už Ranicki tou tramvají? Přiveď sem toho chlapa, ať to ze mě vymlátí…