…když vidím tě tak utrápenou,

balvanem stesku zavalenou,

sevřenou krunýřem deprese,

čekáním, až mobil ozve se…

…vítání, už jsi tu!,

zkalená dávkou jedu,

zklamáním, že zítra zas pryč jedu

a tebe čeká dál byt s chutí anémie

veselý jak pitevna

na konci pandémie…

…jak hledáš řešení

a vskrytu duše také vinu,

v domácím vězení

obětí bez zločinu,

již depka den co den

se snaží v kolo vplést,

Tantalos zbledl by,

dostat tak krutý trest…

…krutý a nelidský,

co na tom je tak zlého

milovat naplno, na vždycky

ženatého?!…

…hledět, jak migrénou ti třeští hlava,

protože beznaděj v ní vrtat nepřestává…

… cítit z  tvých objetí,

když jednou týdně

se pár chvilek zdržím

ve tvé cele,

co nechceš nahlas říct:

“já už to nevydržím,

zůstaň nebo zmiz do prdele…”

…možná v té zatáčce,

v níž z auta zbyly střepy,

mě tryskem odvážel doprovod velkolepý

s fanfárou sirény

a v loži s rudou vatou

jak kočár splašený

o prsa před Zubatou…

…možná v té zápletce,

když to tak kolem zvážím,

hladce i obrace,

snad Boha neurážím,

ten přece jediný zná hloubku utrpení,

snad jsem měl životu

v tom mžiku přetížení

zamávat tvrďákem