|
| |
 |
|  |
Něco jsem chtěl. Chtěl jsem něco? Teď nevím. Mám jenom takový nejasný pocit, jakobych na něco zapomněl. Ach bože, je mi třicet let a už jsem tak sklerotický. Co se mnou bude, až mi bude padesát, sto, stopadesát? Ale nakonec, není dnes zapomínání velmi častým jevem? Není to přijaté jako běžná věc? Není to nějaká civilizační nemoc?
Zapomínáme všichni a pak si desetkrát telefonujeme kvůli jedné a té samé věci. Prosímtě, je ta schůzka v devět nebo v deset? Není naše paměťová únava způsobena tím, že každý den musíme vstřebat tolik nových (a často zbytečných) informací?
Ne, nepokouším se vyvléci z toho, že si teď honem nemohu vzpomenout na to, co jsem chtěl udělat. Chtěl jsem už dávno tento hloupý nešvar zapomínání vyřešit tím, že si pořídím diář. Dokonce jsem jeden moc pěkný v koženkových deskách dostal o letošních vánocích, tuším od svojí sestry.
Ale vždycky to skončí stejně. Zapisuji si do něho tak měsíc, protože se zapomínám dívat na zapsané schůzky a pak na ně zapomínám chodit, o to víc, protože mám pocit, že na ně nemohu zapomenout, jelikož je mám někde zapsané.
Jsou to trable s tou pamětí. Také jsem se pokoušel s tím smířit a každému jsem předem oznamoval, že určitě přijdu, když si vzpomenu a ještě jsem poznamenal něco o své špatné paměti, kterou mám vrozenou. Dalo by se říci, že tento alibistický způsob je ideální. Vlastně se už předem z něčeho vyvléknete, omluvíte se.
Jenomže se tento způsob začal šířit a získal si velkou oblibu. Když jste potom někam šli, táhli jste se půl hodiny tramvají a dvacet minut metrem, nikdy jste neměli jistotu, jestli tam nakonec nejedete zbytečně.
Když už jsem u těch srazů a schůzek. Nejen zapomínání, ale také nedochvilnost je velmi rozšířená vlastnost. Přijdete pozdě a nikdo na vás nečeká. A vy nevíte, jestli ten člověk už neodešel, nebo ještě nepřišel a nebo na sraz zapomněl.
Tyhle problémy se dnes však už podařilo vyřešit zásluhou mobilních telefonů. Ale ať se na ten svůj dívám jak se dívám, stále si nemohu vzpomenout, co jsem to vlastně chtěl.
|
|
|
