Bylo už pozdě večer, když jsem vstoupil do čekárny v opuštěné nádražní budově. Její nádherné napjaté ticho rušily jen kroky výpravčího, který prošel po perónu. Zářivka v místnosti (zcela se nehodící k ostatnímu vybavení) vrčela spokojeně svoje noční blues, blues noční čekárny. Usadil jsem se.
Byl jsem v místnosti sám. Teda aspoň jsem si to myslel, než ! Z místa za mými zády se ozval hlas. „Promiňte, že vás obtěžuji, mladý pane. Ale zapomněl jsem si doma brýle a potřebuji zjistit kdy přijede poslední vlak z Ostravy.“ Podíval jsem se na protější stěnu. „V 1 hodinu 35 minut, pane?!“ „Václav Mizera,“ Představil se a napřáhl ruku. Chtěl jsem mu podat svoji, ale ta jeho zmizela rychle za zády. No tak jsem alespoň řekl svoje bezvýznamné jméno. Omluvil se, má prý na rukou nějakou hodně nepříjemnou vyrážku. „Čekáte na někoho ?“ zeptal jsem se váhavě. „Ano,“ zněla odpověď. A zdál se, jako by byl potěšen tím, že se ptám. „Už pět let jsme se neviděli. Tím vlakem přijede moje dětská láska, moje Táňa.“ Ukázal mi její fotku, ale nechtěl mi ji dát do ruky. Mluvil o ní krásně. Blížil se jeho čas. Můj vlak jel až za hodinu.
Vyšel z místnosti a na stole zbyla fotografie. Vyběhl jsem na perón. Právě přijel vlak. Prodíral jsem se mezi lidmi, ale nikde jsem ho neviděl. Šel jsem k výpravčímu. „Neviděl jste tu takového staršího pána, Václav Mizera.“ Výpravčí ztuhnul a chytil mě za rameno. Táhl mě podél nádražní budovy tam, kde visela černá mramorová deska. A na ní bylo nějaké jméno, Václav Mizera. Ten chlap se tu oběsil v čekárně před třiceti lety. Jeho holka tenkrát přijela až ráno.