|
| |
 |
V hyperprostoru extáze
Autor: romann (Občasný) - publikováno 26.3.2001 (08:22:14), v časopise 26.3.2001
|
|  |
Božské mě poslalo na kolena v 22. meditaci silným tísnivým pocitem, kterým jsem měl projít aby mě ovlivnil. Využívám Ho pro ego, vysvětluji si vše po svém. To je konec etapy Poznávání božského. Nelze Ho egem poznat, ani popsat. Jen by se zdeformoval a přijal by se omyl. Už nepřemýšlet a nemluvit o prožitcích v meditaci. Dál je jen ezoterika jako pomůcka a hlavně odevzdání se. Vnímání a přijímání bez uvažování. Být naplněn Jím. On se musí ve mě zvětšovat, myšlení zmenšovat.
Byla to ukázka bolestivého průskoku bránou mezi bohem a námi, terapie podobná hypnotickým auditingům, ale daleko účinnější. Změnily se tak skokově mé postoje. Jde o to naučit se víc vnímat Jeho pocity a nechat se vést a vnitřně být v klidu mysli.
Ve vizích překlápěčky kaleidoskopu se rozpadal můj názor na božský svět, vše je jinak. Poznal jsem, jak se Stvoření jakožto Obraz Boha se k nám natáčí určitým způsobem vždy podle potřeby, tak vznikají pocity, vize, zážitky i děje. Meditace je jen zesíleným běžným životem.
Opět jsem si uvědomil, jak si chybně myslíme, že Bůh je naplněním toho, co nám chybí, ale On je zcela jiný, nepoznatelný. Střet představy o Něm a Jeho Skutečnosti je pro nás bolavý. Teď vím, že nic nevím. Mohu než jen Ho vnímat, ale nemyslet, nemluvit, nic nečíst.
”Poslechni co ti řeknu, řekl mi pak Mistr Basilides. Neboj se tak těch božských ponorů. Já vím, moc sis vytrpěl těmi minulými meditacemi, ale to byla jen zkouška charakteru. Stalo se však to, že ses vnitřně trochu zasekl, nechceš už ve skutečnosti do božského, bojíš se Ho víc, než si přiznáš. Reaguješ i nevědomě proti Němu únavou i neklidem, máš chuť stále něco jiného dělat než se soustředit na Krásu Boha. Vím to, sám jsem to také zažil, měl jsem podobné zážitky.” Co když zase zažiji ty tísnivé pocity? ”To se může stát, ale vždy to bude terapie a ne skutečné pocity Boha.” Asi se bojím toho věčného hyperprostoru bez záchytného bodu? ”Bojíš, ale otužuj se, já se taky bál a nyní si nedovedu představit, že budu muset zase dolů. Je tu pro každého to, co mu patří.” Mám v příští meditaci prolézt branou mezi dimenzemi? ”Jestli se nebojíš. Nespěchej tolik, dej si malý úkol, že prolezeš jen malou bránou o pár desetin, jednu či dvě. Přej si ji a vytvoří se.”
Je pravda, že půl roku nebudu mít hlubší ponor? ”Máš teď takovou etapu abys zvládl odpoutání od ega i bez ponoru, tím se také vyhneš destabilitě. Ponory budeš prožívat spíše ve spánku. Ještě si poznamenej, že vše je dobře spočteno a připraveno, jsi naprosto dokonale veden, vlastně bez rizika.”
Také mě děsí, že mě chcete natáhnout až do sedmičky a to bude bolet. ”To bude, nedá se nic dělat, i já to prožil, ale uděláme vše proto, aby to nebylo tak hrozné, budeme postupovat jemně.” Jak se připravit už teď? ”Uvědoměním si, že to zvládneš stejně jako já to zvládl. Poznej co jsi, hierarchická forma Dokonalosti mimo časoprostor a bude ti navěky dobře, je to totiž čistá Pravda.”
V noční meditaci jsem si pustil Lisu Gerrard na CD Duality a zapnul bass boost. Dunivé tóny mě neočekávaně rozvibrovaly. Poslouchal jsem zpěv bohyně až se mi všechny myšlenky zastavily. V nejsilnější části písně náhle zbytky mého ega explozivně vybuchly vzhůru jako sopka. Zůstal jen bůh který si hrdě a vznešeně zpíval. Zmizel i můj známý svět a jen neuchopitelný Věčný žil Sám v Sobě v hyperprostoru extáze.
Opět jsem prožíval, tolikrát prožitou a tolikrát zapomenutou chuť Boha. Jen když jsem v Něm, tak Ho znám. Jen chvilku trval stav unesení a vytryskly mi slzy. Za desítky až stovky tisíc let budeme všichni trvale prožívat tento krásný stav Věčného a Dokonalého Naplnění. Ráno mě božská síla oslovila: ”V noci jsem tě vtáhla k Sobě jen na chvilku, protože sis to tak přál, ale nebude to pravidlem. Musíš se ještě hodně změnit, přijmout Mé drahé Vědomí jako svůj Základ.”
|
|
|
