Děsí mne temnota mysli dlící tam
kde světlo se tříští o krystaly smutku
roztříštěno na kousky pak oslepuje oči
jenž příběhy nejhloupější viděly
v nichž těla ztracené jména volajíc
v temnot ústrety pak schlazeny větrem
slzu za slzou z žalu ronily
a podzim nastal s listím spadaným

Chybíš mi jen krátkou chvíli
pak jen smrt hebkou vzpomínam
když do temnot křičím tajemství
nikdy neslyšená ušima živých
v platanu stínu na dlani zmizí
duše má ztracená touhou žít
vpletena v pera křídel ptačí
na cestu rozervanými nebesy se vydá

Chci z okna náruč rudých růží vyhodit
trny do krve pobodán snad ucítím
sebe sama jak touhou umírám
prsty dotýkat se na kůži útržků nebe
teplo cítit jež z nitra tvého se line
když bojím se sám otevřít oči
a pak jen padat dlouho bez hlesu
v růži na posteli tvé převtělen